MatsChristiana's World

Dvě srdce

 

Část první - Lesní Říše 

Královské zahrady byly tiché a temné. Skrytá loubí přecházela v děsivé stíny stromů. Noční květy otevíraly své kalichy a vzduch se naplnil jejich omamnou vůní. V hedvábné trávě si tiše prozpěvovali cvrčci, odkudsi se ozval i noční ptáček. Na neproniknutelném nebi se třpytily hvězdy a vykrojený měsíc. Pod jejich svitem zářily bílé cestičky a ladné křivky mramorových soch... a štíhlá vysoká postava.

Hvězdný svit se odrážel v dlouhých pramenech spadajících po zádech pod lopatky, až zářily jako mithril. Světlá tvář s hrdým čelem, vysokými lícními kostmi, rovným nosem, pevnou čelistí a arogantními rty se na okamžik otočila k obloze. Temné oči lemované dlouhými řasami pod lehce klenutým obočím se zahleděly na jiskřící poklady.

V příštím okamžiku se však jeho štíhlé tělo viditelně napjalo. Světlé ruce sklouzly po šedivé tunice k pasu, kde ještě před několika hodinami byl meč. Teď ovšem odpočíval v tmavém pokoji uprostřed podzemního paláce krále Lesních elfů. Vždyť kdo by čekal nebezpečí v královských zahradách? S ulehčením zjistil, že aspoň dýka je na svém místě.

Zmocnil se ho podivný pocit. Nebyl sám! Cítil na sobě pohled. Opatrně se otočil jeho směrem. Bystrý pohled se pokusil proniknout stíny, až spočinul na temné postavě opírající se o nedaleký strom. Měla na sobě dlouhý plášť s kápí, který způsobil, že si jí dříve nevšiml.

„Kdo jsi?“ pronikl tichem ostrý, ale melodický hlas, který prozradil, že jde o elfa. „Co děláš v královských zahradách?“ Odlepil se od stromu, avšak zůstal nadále v jeho stínu.

„Kdo jsi ty?“ odvětil. Než mohl mrknout, objevil se v rukou neznámého elfa napjatý luk a špici šípu postříbřil měsíční paprsek.

„Odpověz!“ přikázal.

„Haldir z Lórienu,“ odpověděl plavovlasý elf, aniž stáhl ruku od své zbraně. Byla to směšná zbraň proti luku a dlouhému noži, jehož rukojeť vyčnívala nad ramenem neznámého elfa. Ale dávala mu aspoň nepatrný pocit jistoty. Nepříjemný pocit z lesního elfa ho neopouštěl, přestože složil zbraně a šíp zmizel zpět v toulci.

„Co děláš v zahradách tak pozdě v noci?“ zeptal se lesní elf znovu, tentokrát již jeho hlas změkl. Haldirovi přeběhlo po zádech příjemné zamrazení. Tichý tajemný hlas mu jakoby pronikl pod kůži a odehnal veškeré obavy.

„Co tady děláš ty?“ odbyl ho Haldir. „Plížíš se nocí jako nepřítel.“

Ze stínu vytryskl zvonivý smích, který vzal Haldirovi dech. Nepamatoval si, že by na něj kdy kdo tak působil. A to prohodili jen pár vět.

„Vrátili jsme se před chvílí z hlídky v Temném hvozdu...“

'Tedy jeden ze strážců hranic,' napadlo Haldira. Setkali se s jednou skupinou, když projížděli Hvozdem. Doprovodila je až k paláci, aby jim zajistila bezpečnou cestu ... a dohlédla na jejich úmysly. Nebylo mu neznámo, že Lesní elfové nejsou nijak zvlášť důvěřiví, i když se jednalo o jejich vlastní druh. Možná proto teď stojí neznámý elf před ním. Možná dostal za úkol hlídat jeho kroky, zatímco vyslanci z Lothlórienu spali po náročném jednání s králem a jeho muži se vmísili mezi lesní lučištníky. Někdo musel mít lórienského velitele pod dohledem.

„Neměl bys tedy raději odpočívat?“ namítl.

„Dnešní noc je skvostná,“ odvětil mu ze stínů tajemný hlas.  „Již dlouho hvězdy nezářily tak jasně nad Temným hvozdem.“ Postava vyšla do jejich svitu. Lesní elf byl stejně stavěný jako Haldir, temný plášť ho však činil vyšším a štíhlejším. „V zahradách vládne v tuto hodinu klid, který chladí srdce a dává zapomenou na vše špatné, co se stalo... Proto jsi tady i ty, Haldire z Lórienu, ne?“

Tichý hlas jako by mu omamoval smysly. Nebylo to ticho zahrady, které hladilo jeho duši, ale tajemná melodie, která jako by pronikala celým tělem. Na okamžik zavřel oči. Když je znovu otevřel, lesní elf byl pryč. Příjemný pocit však po něm zůstal.

 

                                    **********************

 

Královským palácem se rozléhalo veselé štěbetání, melodické písně doprovázené jemnými tóny harf a zvuky rychlých kroků. S blížícím se večerem se stále více elfů stahovalo z lesa a zahrad do kamenného paláce. Jejich světlé postavy proplouvaly elegantně temnými chodbami do zářivých sálů, kde měla začít slavnost.

Lórienští elfové udiveně naslouchali, když jim jeden z králových rádců prozrazoval o jejich zvyku přivítat Yestarë (první den v roce), po němž následovalo jaro. Byl to den, pro který si mladí elfové schovávali svou nevinnost, aby si pak zvolili svého učitele první noci. Vše doprovázela velká slavnost, která měla osmělit jejich smysly a dovolit jim vybrat si.

A dnešní den bude výjimečný. Mezi pěti elfy, kteří měli překročit hranici nevinnosti, měl být i králův jediný syn, princ Legolas. Haldir téměř na každém kroky slyšel šeptání o světlém princi z Temného hvozdu. Služebné i stráže v paláci si špitali a hádali, kdo bude jeho vyvoleným. A každý doufal, že by to mohl být právě on, protože až dosud princ neprojevil jednomu elfovi více náklonnosti než jinému. 

Několikrát si na sobě Haldir uvědomil žádostivý pohled. Zprávy o návštěvě z Lothlórienu se roznesly velmi rychle a cizí elfové by byli uvítaným zpestřením pro sváteční noc. Velitel Galadhrim se zachvěl. Jakkoli se jeho mužům mohla zdát taková příležitost víc než lákavá, on se k nim nehodlal připojit. Nejraději by zůstal v tichu svého pokoje nebo lesa, kde by ho nikdo nenašel. Ovšem to by bylo víc než urážlivé vůči králi, který jemu a vyslancům Paní Galadriel a Pána Celeborna vyčlenil čestná místa u hodovní tabule.

Uctivě sklonil hlavu před Thranduilem, který seděl v čele, když jeho pohled spočinul na zářivém elfovi vedle něj. Překvapeně zadržel dech. Pohlížel na dokonalou tvář s jemnými rysy a jiskřivýma jasně modrýma očima s temnými řasami, které vrhaly stín na vysoké lícní kosti. Vysoké čelo zdobila mithrilová čelenka, která se ztrácela ve zlatých pramenech spadajících po šedozeleném rouchu až k pasu. Něžné rty se na něj lehce usmály a jemný záblesk v modrých očích mu prozradil, že si jej překrásný elf mezi ostatními všiml.

Cítil, jak mu poskočilo srdce. Donutil se sklopit zrak a znovu se uklonit. Věděl, že mladý elf je oním jasným princem z Temného hvozdu. Ovšem ani jediné vyprávění, které o něm slyšel, zdaleka nevystihovalo skutečnost. Jak se jen mohla uprostřed chmurného lesa ukrývat taková krása a dokonalost?

Ani si neuvědomil, že podávání večerního občerstvení skončilo a elfové v čele s králem míří do vedlejších sálů, kde celé odpoledne zněla hudba a zpěv.  Jemné tóny opět zavířily kamennými síněmi a přidaly se k nim tiché kroky tanečníků. I princ Legolas se zvedl, aby je následoval. Ve dveřích se ale zastavil a ohlédl. Jemně se usmál, když zjistil, že na něm spočívá Haldirův pohled. Velitel okamžitě odvrátil zrak. Jak jen se to mohlo stát, že se ztratil v myšlenkách o nádherném princi?

Ostražitě ho následoval, připraven znovu nepodlehnout svému okouzlení. Bylo to snadnější, než si myslel. Ustoupil do stínu vedle točeného sloupu, odkud měl docela dobrý výhled na králův trůn, ale přes nějž neviděl na jeho syna. Zaměřil svou pozornost na tančící elfy.

Zdálo se, že štěstí stojí při něm. Nikdo si ho nevšímal, přestože sám mohl pozorovat tři elfky a mladého elfa v nákladných róbách, jimž hlavně patřil dnešní večer a noc. Tančili, procházeli mezi přítomnými, hovořili s nimi a smáli se. Jestli jejich pohled již padl na někoho z přítomných, nedali to na sobě znát. První volba byla na jejich princi.

Všichni čekali na jeho rozhodnutí. A s postupujícím večerem napětí rostlo. Kdo bude mít tu čest a potěšení? Haldirovu pozornost na okamžik upoutal jeden z jeho mužů, s nímž zcela nezakrytě flirtoval hlavní králův rádce. Náhle ztichlá síň však jeho i dvojici přiměla se otočit. Pozornost všech byla upřena k mladému princi, který vstal. V jeho rukou se zableskla jemná mithrilová čelenka určená pro jednoho z přítomných elfů. Konečně je to tady! Za okamžik už všichni budou vědět princovo rozhodnutí.

 

Haldirovy oči se překvapeně rozšířily. Překrásný elf scházel po schůdcích vedoucích k trůnu a mířil mezi rozestupujícími se lesním elfy přes celý sál jeho směrem. Zelenošedé roucho elegantně povlávalo při jeho krocích. Zlaté prameny se pohupovaly kolem zářivé tváře. A pak na něm spočinul jasně modrý pohled, který ho udivil ještě víc. Hluboké studánky na něj hleděly s nejistotou, obavami a velkou prosbou. Tušil, co po něm žádá. A věděl, že těm očím nedokáže nic odmítnout, i když mu vše radilo, aby se obrátil a utekl, dokud je ještě čas.

Ve chvíli, kdy se princ Legolas zastavil před ním, Haldir téměř podlehl svým pocitům paniky. Lesní princ byl tak mladičký. A teď žádá jeho, aby ho provedl dnešní nocí. Srdce mu bušilo závratnou rychlostí. Nedokáže to, nemůže to udělat! Proč zrovna on? Celý večer doufal, že nenápadně zmizí. Jak teď může utéct, když si ho vybral králův syn.

Ticho v sále bylo téměř hmatatelné. Pohledy všech byly upřené na dvojici. Ve všech byl údiv. Nikoho ani na okamžik nenapadla myšlenka, že by si jejich princ mohl pro svou první noc vybrat cizího elfa. A nikdo také nechápal, proč Haldir váhá. Mohl by si dovolit odmítnout příležitost, o které se mnohým ani nesnilo? Musí to udělat…

Legolas pozoroval zmatek v tmavých očích. Moc dobře viděl, když se k němu blížil, jak se lórienský elf rozhlíží po únikové cestě. Překvapilo ho to. Nebyl pro něj snad dost hezký, atraktivní? Už když ho poprvé uviděl, věděl, že svátek Yestarë stráví po jeho boku. Ale teď když pohlížel do zděšených očí, si nebyl jist, jestli to bylo správné rozhodnutí.

Nakonec se Haldir několikrát zhluboka nadechl. Zavřel oči a poklekl. Nedokázal se odvrátit od zářivého prince. Přestože ho neznal, nemohl ho odmítnout.  Znepokojeně sebou trhnul, když se čela dotkly jemné prsty, které zasunovaly do jeho vlasů mithrilovou čelenku. Princův pohyb se na okamžik zastavil. Opravdu udělal dobře?

 

 ************************

 

Těžké dřevěné dveře se otevřely a princ kousek odstoupil, aby Haldir mohl projít. Se zachvěním vešel dovnitř komnaty. Ozařovalo ji jasné světlo z hořícího krbu a tři svícny. Rozhlédl se. Vedle zdobeného krbu stála tři křesla s vysokým stolkem, na němž byla rozložená nedohraná hra, mísa s ovocem a karafa s vínem. Po obou stranách krbu stály rohové knihovny. Naproti dveřím se nacházelo velké okno. Princův pokoj byl jeden z mála, který měl takový přepych. Před ním stál psací stůl se zdobenou židlí. Ležela na něm hromada knih, zavřených i otevřených, a několik pohozených svitků. Nalevo ode dveří byly skříně a průchod do další místnosti. Naposledy jeho pohled padl na vyřezávanou postel s tmavozeleným přehozem, která vévodila pokoji.

Cítil, jak se ho zmocňuje úzkost.

 „Proč jsi to přijal?“ zeptal se vedle něj měkký tichý hlas.

Haldir téměř nadskočil. Neslyšel, že by princ zavřel dveře a přistoupil k němu. A ten hlas! Znal ho. Patřil tajemnému elfovi ze zahrad. Jeho melodičnost, i když dozněl po sobě zanechala podivně uklidňující pocit. Pomalu přestávalo bušit srdce. Nečekal, že by strážce hranic Temného hvozdu našel zrovna v lesním princi. Překvapeně se k němu otočil. Jasně modrý pohled byl tak blizoučko, až mu uvízl dech v krku.

Jako by si toho byl Legolas vědom, odstoupil od něj. Nasměroval svou pozornost na chvíli ke stolku, kde stála karafa s vínem. Naplnil dva poháry. Pak se znovu otočil k Haldirovi. Zamyšleně si pohrával s jedním pohárem, zatímco se modré oči zastřely. Velitel Galadrim se nezdál ve své kůži. Slýchával o hrdém a citově rezervovaném elfovi, který po mnoho desetiletí vedl šedé bojovníky Lothlórienu. Z každého jeho pohybu až do dnešního večera čišela zkušenost a dokonalé sebeovládání. A najednou? Jako by elf před ním byl náhle někdo jiný. Jako by on sám měl před sebou svou první noc… Několika elegantními kroky se vrátil k němu. Zrak se mu opět rozjasnil, když podával Haldirovi nápoj.

Pousmál se, když si lórienský elf vzal pohár a napil se. Haldir překvapeně sledoval, jak se světlá kůže rozzařuje. Lesní princ byl úchvatný. Nikdy ještě neviděl takovou krásu. Cítil, jak se mu chvějí ruce. Nerozuměl tomu. Nerozuměl sobě. Co to bylo, co ho právě na mladičkém princi tak okouzlovalo? Tak moc si přál se ho dotknout. Chtěl se přesvědčit, že je skutečný. Že zlaté prameny jsou tak měkké, jak vypadají, že jeho světlá kůže je hedvábná a její záře je hřejivá…

„Proč sis vybral mne?“ zeptal se.

Legolas trošku uklonil hlavu a pronikavě se na velitele Galadhrim zadíval. Natáhl k němu ruku. Haldir k ní sklopil zrak. To prosté gesto mu znovu rozbušilo srdce. Právě teď si připadal, že to není Legolas, kdo má před sebou svou první noc, ale on. Přesto vložil svou dlaň do princovy. Nechal se přitáhnout blíže a znovu pohlédl do zkoumavých očí. Ano, ty jasně modré oči – zdálo se, že vidí víc, než skutečnost ukazuje. Zdálo se, jako by uměly číst mezi řádky a rozuměly vnitřnímu boji, který právě sváděl.

„Posaď se,“ vyzval ho princ a uvolnil jeho ruku.

Haldir tázavě povytáhl obočí, ale poslechl a posadil se do měkkého křesílka, u nějž stál. Odložil křišťálový pohár na stolek a zadíval se na štíhlou postavu, jak přistupuje k oknu a otevírá ho. Svěží vánek nesoucí omamnou vůni jarních květin pronikl do komnaty, až v něm zatančily plamínky svíček.

„Každou noc jsi v zahradách hledat samotu a klid,“ dolehl k němu tichý uklidňující hlas. A Haldir zauvažoval, jestli mu princ neodpoví na otázku jako předtím on jemu. Zářivá postava se prudce otočila k němu, až zlaté prameny zavlály. Než mohl Haldir mrknout, klečel Legolas před ním. Modré studánky ztmavly pod naléhavostí. „Proč jsi přijal mou nabídku? Viděl jsem, že by ses raději vrátil do ticha zahrad, daleko ode mě... Jsi tak nádherný,“ zašeptal. Zvedl ruku, jako by se chtěl dotknout Haldirovy tváře, ale neudělal to. Nechal paži klesnout. „Od první chvíle, kdy jsem tě viděl, jsem věděl, že chci dnešní noc, svou první noc, strávit s tebou... Proč jsi mě neodmítl? Viděl jsem, že to chceš udělat. Nelíbím se ti?“

Haldir zmateně shlížel do modrých očí, v nichž se zaleskly slzy. Ano, mladičký princ byl vnímavější, než si dokázal představit. Přečetl jej dnes dokonale. Ano, chtěl dnešní večer měl strávit zase sám v tichém stínu královských zahrad. Ale teď je tady, v útulném pokoji mladičkého lesního prince, který s ním chce strávit svou první noc. Nejkrásnější bytost na celé Ardě, kterou kdy potkal.

„Už vám někdo dokázal říct ne?“ zeptal se měkce. To nebyla přece slova, která chtěl říct! Lesní princ jistě věděl, jak na ostatní působí jeho vzhled a tajemný hlas. Ne, právě dnes, dnešní noci by mu měl říct, že je překrásný, ujistit jej, jak moc je žádoucí, říct všechna ta dvorná slůvka, která chtěl princ slyšet… od něj! Legolas zavřel oči a zpod temných řas sklouzla stříbrná slza.

„Jestli chceš, můžeš odejít,“ zašeptal.

Haldir překvapen sám sebou zvedl ruku a jeho prst zachytil horkou kapičku, když se přehoupla přes chvějící se čelist. Cítil, jak se dotkl sametové kůže. Jeho prsty se samy posunuly po princově tváři až k vysoké lícní kosti. Jak jen byla ta zářící kůže hedvábná. Uvědomil si, že když se jí dotkl, jemně zajiskřila a jím proběhlo příjemné zachvění. Legolas vtiskl svou tvář do jeho dlaně.

Nechtěl odejít, přestože mu slaboučký hlásek v mysli radil, že to má jako obvykle udělat. Utéct do bezpečí ticha a tmy. Znovu se ho pomalu začínala zmocňovat úzkost. Mohl by zůstat? Mohl by sebrat veškerou svou odvahu a pokusit se překonat stopy, které na něm zanechala minulost? Mohl by právě překrásný princ zmírnit jed, kterýb mu koloval v žilách? Zachvěl se, když princova dlaň přikryla jeho a modré oči se znovu otevřely. Jak jen byl jejich pohled důvěřivý. Čím si ho Haldir zasloužil?

Jen nerad přerušil kontakt s jiskřivou kůží, když lehce sevřel dlaněmi princovy paže a vstávaje, ho vytáhl sebou. Modré oči se ocitly ve stejné úrovni s jeho a znovu se mu rozbušilo srdce. Přes prsty mu spadaly zlaté prameny a jako by žily svým vlastním životem, omotávaly se kolem jeho rukou.  Ani nejdražší látka princovy róby se nemohla měřit s jejich měkkostí. Tančily v nich odlesky z krbu, které jim dávaly barvu tekutého zlata.

Zapletl do nich své prsty a nechal si je mezi nimi prokluzovat. Byl to úžasný pocit a přál si, aby trval co nejdéle. Přeběhl prsty po copánku, který mezi prameny objevil. Začínal nad špičatým uchem. Souměrně byl druhý. Mithrilová spona pak držela další a stahovala princi vlasy z tváře. Pomalu začal copánek rozplétat, než se dostal k delikátnímu uchu.

Ve chvíli, kdy se prsty dotkly jeho špičky, princovy oči se rozšířily a jeho ruka sevřela Haldirovo zápěstí. Galadhrim nejistě zatajil dech. Už je to tak dávno… Udělal něco špatně?

„Udělej to znovu,“ zašeptal princ.

Haldir se lehce usmál. Ne, moc dobře věděl, jak jsou špičaté elfí uši citlivé. Jemně si uvolnil ruku ze sevření. Konečkem prstu sledoval zakřivení princova ucha, aniž se ho dotkl.

„Ještě ne,“ odmítl. S lehkým úsměvem přehlédl roztrpčený pohled, který mu Legolas věnoval. Oh ano, mládí bylo tak netrpělivé, chtěli všechno najednou. A ani lesní princ nebyl jiný.

Přešel na druhou stranu, aby mohl rozplést druhý copánek. Nakonec rozpletl poslední a uvolnil sponu, která držela prameny v týle. Otočil prince k sobě a ustoupil, aby si ho prohlédl. Plavé prameny mu spadaly volně kolem překrásné tváře až k pasu. Vyčnívaly z nich špičky elegantních uší. Legolas lehce uklonil hlavu.

'Ó, Elbereth!' Haldir zadržel dech. Nikdo by nedokázal popsat krásu lesního elfa.  Dokázal by se na něj dívat až do konce svých dnů...

„Už jste někdy viděli něco tak hezkého?“ ozval se mu v mysli nepříjemný hlas. Na okamžik před sebou spatřil zvláštní tvář. Kdysi mohla patřit elfovi, její kůže byla světlá, bez jediné poskvrny, z vlasů černých jako uhel vystupovaly špičky uší. Ale nebyl to elf. Nikdy ještě neviděl takové oči. Byly celé tmavé jako zlo, které z něj cítil, dokonce neměla ani bělma, splynula s černí. Kruté rty se usmály strachu, který se mihnul Haldirovi ve tváři, a odhalily tak bělostné zuby se čtyřmi delšími špičáky. Kolem něj se ozvalo nadšené zařičení zlých mužů.

Legolasovo světlé čelo se zachmuřilo, když se Haldirův pohled zamlžil, a zamračil se. „Nelíbím se ti?“ zeptal se.

Haldirovy myšlenky se při jeho slovech přetrhly a zrak se při jeho slovech rozjasnil. Jak to jen může princ říct? Pousmál se. Přistoupil k němu. Zvedl ruku a opatrně pohladil hřbetem prstů zářící tvář. Shrnul z ní pramen zlatých vlasů a zastrčil ho za ucho. Cítil, jak se Legolas při tom doteku zachvěl.

„Právě naopak, můj princi. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by se ti vyrovnal,“ zašeptal. Lehce se dotkl princovy tváře i druhou rukou. Vklouzl jimi do jiskřících pramenů. Pomalu obkroužil palci křivku špičatých uší. Ano, nikdy by jej nenapadalo, že je možné stvořit takovou krásu. A dnes večer se nabízela jen jemu.

Legolas zavřel oči a přes pootevřené rty sklouzlo zasténání. Znovu pohladil vrcholky princových uší. Sledoval, jak přes něžné rty přeběhla špička jazyka, aby je zvlhčila. Zřejmě si to neuvědomoval, ale byl tak neodolatelný. Přiblížil k nim své rty...

Jeho tělo udeřilo do stěny takovou silou, až si vyrazil téměř dech. Okamžitě se na něj přitisklo pevné chladné tělo, které mu nedovolovalo se nadechnout. Zápěstí se ocitla v drtivém sevření přimáčknutá ke zdi za ním. Znovu před sebou viděl krutou, ale zvláštně hezkou tvář, která mu naháněla strach. Zlý úsměv znovu odkryl dlouhé špičáky, než se k jeho rtům přitiskla dobyvačná ústa.

Odmítal se jim podvolit. A zdálo se, že to jeho věznitele těší. Jeho tělo, zesláblé dlouhým bojem a zraněním, nemělo příliš sil protestovat, když zvedl jeho paže nad hlavu, kde je sevřel v jedné ruce. Prsty druhé ruky neuvěřitelně něžně pohladily křivku jeho čelisti, než se ovinuly kolem krku a donutily ho tak zároveň vykřiknout bolestí i zalapat po vzduchu.

Využil Haldirových pootevřených úst, aby je tvrdě políbil a pronikl do nich jazykem.

Lehce se dotkl svými rty princových. Byly měkké a pevné zároveň, nezkušené až na těch několik polibků, které si lesní elfové dovolili od něj ukrást při hlídkách v Temném hvozdu. Přeběhl jazykem po spodním rtu a snadno pronikl za něj. Pod lehkým tlakem se ústa otevřela. Haldirovi se rozvířily smysly. Byla tak horká a omamná. Chutnala po cizokrajném lese, jablcích, medu a skořici. Přitáhl si Legolase blíž a prohloubil jejich spojení.

Polekaně pod dalšími vzpomínkami přerušil polibek.

Vyděšeně rozevřel oči, když ucítil na krku chladnou čepel. Lehce se mu zařezávala do kůže a z rány stékal horký pramínek krve. Než však stačil dosáhnout šedé látky tuniky, jediným rychlým pohybem zbraň sklouzla po jeho hrudníku. Rozřezaná tunika se rozevřela. V kruté tváři se objevil hladový výraz. Špička jazyka přeběhla po chladných rtech a volná ruka, která nesvírala Haldirova zápěstí, se dotkla obnažené kůže.

„Tak jemná,“ zapředl nebezpečný hlas. Cítil, jak mu dlaně roztírají stydnoucí krev po hrudi. Krutá ústa se přitiskla k ráně na krku. Horký jazyk ji obkroužil, než pokračoval dolů po chladnoucím pramínku až ke klíční kosti.

Štíhlé tělo se dotklo jeho a nesměle spočinuly chvějící se ruce na Haldirových zádech. Objalo ho příjemné rozechvění, které se mu šířilo tělem. Uklidňovalo ho a vzrušovalo zároveň. A znovu se musel podivit nad zvláštní silou, která se v princi ukrývá, která si ho podmaňuje. Pohlédl do sličné tváře. Temné řasy se zachvěly a víčka odkryla dvě jasně modré studánky. Prsty se udiveně dotkly pootevřených rtů. Pak se přesunuly na Haldirovy. Konečky jemně přeběhly po spodním rtu, než princ stáhl ruku.

„Proč jsi přestal?“

„Ne! Přestaň! Dost!“ zoufale protestoval, když chladné prsty pronikly tkanicemi nohavic a nechaly je sklouznout ke kotníkům. Černé oči se zablýskly dravostí, když pohlížely na svou bezmocnou oběť. Pásly se na ranách, které na něm zanechaly jeho nehty, pramíncích krve, které z nich stékaly po světlé kůži hrudníku a břicha.

Jediným rychlým pohybem se odpoutali ode zdi. Zděšeně sledoval, jak vrazil do stolu, a silné ruce ho přes něj ohnuly. Sevřely znovu jeho zápěstí a tiskly je k bedrům. Poraženě zavřel oči. Ještě nikdy nebyl v tak ponižujícím postavení... zcela obnažen před lačným pohledem. Cítil ho na svém těle, vpaloval se mu do bílé kůže.

Jemné rty se znovu přitiskly na Haldirovy, než tomu mohl zabránit.

„Přestaň,“ zmohl se jen na zašeptání. Věděl však, že všechny prosby jsou marné. Krutý smích, který se nesl mezi čtyřmi stěnami protrhnul výkřik. Cítil, jak mu nevýslovná bolest proniká tělem, když do něj bez přípravy vnikl. Netušil, kde vzal sílu, aby vytrhnul své ruce ze sevření. Na víc se již nezmohl, nechtěly ho poslouchat.

S každý pohybem chladného těla se palčivá bolest znásobovala. Cítil, jak dlouhé nehty vrývají do jeho zad hluboké stopy, slyšel vzrušený dech svého mučitele, ale dokázal vnímat jen svou bolest a prosil Valar, aby se nad ním smilovali. Přesto zůstával při vědomí.

Ode stěn se odrazil vítězný výkřik. Proud horký jako žhavá láva pronikl do jeho těla a ve stejnou chvíli se jeho rameno ocitlo v sevření ostrých zubů. Zmohl se jen na poslední bolestné zasténání, než konečně jeho mysl zahalila temnota.

Jasně modrý pohled zděšeně hleděl do Haldirových očí. Přes něžné rty klouzal těžký rychlý dech. Elegantní ruce poklesly a princ vyděšeně odstoupil. Vzdálenost mezi nimi se zvětšovala, dokud jeho kroky nezastavila stěna.

Dlouho bylo ticho.

„Mám odejít?“ zmohl se na otázku Haldir. Bolel ho pohled na mladého prince. Vybral si špatného učitele a teď to věděl. Celá staletí Haldir žádal, prosil, doufal, že se nad ním Mandos smiluje a dovolí mu vstoupit do svých síní, že konečně nebude muset nést břímě své hanby, svého ponížení, že jeho pošpiněné tělo přestane existovat. A nikdy si to nepřál víc než dnes večer.

Odvrátil se od Legolase a zamířil ke dveřím. „Ne!“ zarazil ho tichý, přesto rozhodný hlas. Překvapeně se zastavil a naslouchal téměř neslyšným krokům, které se k němu blížily. Otočil se k princi, jenž se před ním zastavil.

„Je mi líto, co jsi viděl,“ zašeptal Haldir.

„Já se omlouvám. Kdybych to jen věděl...“

„Ne,“ přerušil ho Haldir. „To já jsem se rozhodl, pamatuješ... Ale ty, můj princi, teď když víš… opravdu chceš, abych zůstal?“ Jak by mohl? Jak by mohl chtít jeho pošpiněné tělo?

Něžné rty se zvlnily v úsměvu, který bral dech. Legolas lehce přikývl.

„Jsi tak nádherný,“ vydechl Haldir. Aniž na okamžik pustil modré studánky, ovinul si kolem prstu plavé hedvábí. Nepamatoval si, že by kdy cítil takovou měkkost. Zvedl pramen ke rtům, aby jej políbil.

Postupoval po něm vzhůru, až se dotkl světlounké kůže na spánku. Znovu pocítil, jak zajiskřila, jak příjemně hřeje. Každičký kousek lesního prince překypoval teplou laskavostí a životem. Přestože objevil pravdu, nechtěl Legolas, aby zůstal, ze soucitu. On o něj opravdu stál. A jeho to k mladičkému elfovi nezvykle přitahovalo. Posel polibky něžnou lícní kost, přidal další na vznešený nosík, než pokračoval po druhé tváři. Pronikl prsty do dlouhých pramenů, zatímco druhá ruka spočinula na Legolasových zádech a přitáhla jej lórienskému veliteli do náruče.

Z dlouhých rukávů se vynořily štíhlé ruce, které se položily na Haldirovy paže. Horký Legolasův dech, který ovanul jeho ucho, v něm vyvolal nečekané rozechvění. „Políbíš mne?“

Obvykle arogantní rty se lehce usmály, když znovu pohlédl princi do očí. Křehká víčka počala klesat, když se přiblížil ke sladkým rtům. Několikrát krátce políbil plný spodní ret, než jeho ruka podepřela princovu hlavu v týle a spojil jejich ústa. Znovu prozkoumával omamnou jeskyni, kde ho čekal sametový jazyk. Horké tělo se přitisklo k němu a spočinulo v jeho náruči. Podepřel tu sladkou tíhu, ba přitáhl si ji k sobě ještě víc. Cítil, jak za zdobenými látkami tluče princovo srdce, jak se lehce chvěje a pomalu ztrácí dech.

Sklouzl ze rtů přes křivku čelisti na štíhlé hrdlo. Přes vlhké rty splýval princi těžký dech. Naklonil hlavu, aby měl Haldir lepší přístup. Zlaté vlasy odhalily křivku šíje nad vysokým límcem zelenkavého roucha a delikátně tvarované ucho. Haldirovy rty přeběhly nad rychlým tepem, než se jeho ústa dotkla křivky špičatého ucha. Přesouvala se s pomalou mučivostí až k citlivé špičce, jemně kousala, aby hned vzápětí konejšivě laskala.

Pod princem se podlomila kolena a bezvládně mu spočinul v náruči. V tichém sténání několikrát rozeznal velitel Galadhrim své jméno. Naposledy políbil elegantní špičku, než ji něžně ofoukl studeným vzduchem. Legolas se zachvěl. „Haldire!“ Zachytil zašeptání ve svých ústech. Jak jen byl mladičký princ neodolatelný. Po staletích opět cítil, jak se mu do žil proniká teplo. Ta nevinnost, s níž se lesní elf poddával svým pocitům, život, který z něj vyzařoval, rozehřívala jeho srdce. Nikdy si nemyslel, že to ještě bude možné. Znovu musel žasnout, jak na něj Legolas působí.

Lehce se odtáhl, aby mu pohlédl do tváře. Jak jen byla překrásná. Světlá kůže zářila vnitřním žárem tak mocným, jako by vše kolem chtěla sežehnout. Místo toho však byla hřejivě uklidňující. Za křehkými víčky s temnými řasami pod jemně klenutým obočím se ukrývaly dvě bezedné studánky, z nichž by dokázal číst jako z otevřené knihy. Rudé rty byly ještě vlhké od jeho polibku, tak hebké, tak neodolatelné.

Vědom si tmavého pohledu, pozvedl Legolas víčka. Haldir překvapeně zadržel dech. Před chvílí modré oči se nyní zdály stříbrné.

„Můj princi,“ zašeptal udiveně.

„Legolas,“ opravil ho jemně.

Haldir zavrtěl hlavou. „Ale to nejde...“ Královská krev kolovala v žilách mladičkého elfa. On, velitel Galadhrim, více než kdokoliv jiný věděl, co to znamená prokázat úctu a oddanost těm, kdo stáli nad ním.

„Prosím,“ přerušil ho lesní elf naléhavě. „Prosím... dnes v noci... a navždy. Nechci pro tebe být princem.“

Haldir lehce potřásl hlavou. Věděl, jak to mladičký princ myslí. „Jak si přeješ...“ zdráhavě přikývl. Ruku zapletenou ve zlatých vlasech nechal prokluzovat v hedvábných pramenech. Legolasovy štíhlé prsty přestaly svírat jeho rameno a opatrně se dotkly světlé tváře.

„Ano, přál bych si to, ale chtěl bych, abys to tak cítil také.“ Pohladil arogantní rty. „Můžeme pokračovat?“

Haldir pozvedl obočí. Pokračovat? „Nevím, co všechno se ode mne čeká... Kam budu moct zajít...“ Jemné prsty umlčely jeho slova. Legolas přiblížil své rty k jeho a  zašeptal: „Já vím. Cokoli mi budeš moci dát, uchovám ve svém srdci jako nejvzácnější dar. Protože dnešní noc jsem se rozhodl strávit s tebou… ne, chci ji strávit s tebou, ať bude jakákoli,“ modrý pohled ho ujišťoval, že to nejsou jen prázdná slova, která ho mají ukonejšit.

Uvolnil sevření kolem štíhlého těla a jen lehounce se dotkl nabízených rtů. Cítil, jak po těch slovech praskají temná vlákna pavučiny, která opřádala jeho srdce a ono se chvěje pod nečekaným teplem. A věděl, že cokoliv bude následovat, otupí zlé vzpomínky, ale také přinese další bolest. Nemohl proti tomu nic dělat, nechtěl.

Svrchní vrstva princova roucha ze zelenkavého sametu sklouzla, když ji Haldirovy ruce uvolnily princi z ramen. Tmavé oči opustily modré studánky. Sklopily se k mithrilovým sponám, které zdobily světlý brokát. Dotkl se první. Když ji rozepínal, třásly se mu prsty. Drahá látka se kousek rozevřela. Lehce přeběhl konečky prstů do světlé kůži nad hrudní kosti. Jiskřila pod jeho dotekem, jako by volala po dalším. Vklouzl dlaní pod límec na princově krku a přitáhl si Legolase blíž.

Jak to jen udělal? Mohly za to nevinné stříbřité oči, v nichž hledal odpověď? Nebo zvláštní hřejivá uklidňující aura kolem něj? Co v něm způsobilo, že mu srdce tluče jako stříbrný zvon? Že se mu v žilách rozlévá vzrušení? Cítil, jak ho ten nečekaný příval citů začíná ovládat. Jeho ruce toužily strhat z Legolase drahé látky, cítit pod sebou hebkost jeho kůže, přívětivé teplo jeho těla, které by patřilo jen jemu... Ale tato noc nepatřila jemu – byla Legolasova, a věděl, že udělá vše pro to, aby splnila jeho očekávání.

Mithrilové spony povolily. Stáhl princi roucho z ramen, elegantních paží a nechal je klesnout k jeho nohám. Přinutil se odstoupit od něj a odtrhnout zrak od stříbřitých hloubek jeho pohledu. Sklouzl po štíhlé šíji, křivkách klíčních kostí, ramenech, pažích a hrudi jednoho z nejlepších lučištníků Temného hvozdu. Světlá kůže zářila svým klidným teplým jasem, neodolatelně se vlnila přes svaly až ke světlým nohavicím. Hladily ji prameny zlatých vlasů spadajících k pasu.

Ano, kdo by kdy čekal takovou krásu uprostřed temného lesa a podzemního království? Natáhl k němu ruku a sledoval, jak vystupuje z hromady látek u svých nohou. Štíhlé prsty spočinuly v jeho dlani a nechal se přitáhnout k Haldirovi. Stisk dlaně povolil, aby se pomalým pohybem sunula po pevné paži. Nejjemnější hedvábí se nemohlo rovnat s kůží lesního prince.

Lehce otřel své rty o Legolasovy, než se nečekaně přesunuly na krk pod citlivé ucho. Netrpělivé ruce proklouzly na princova záda, aby ho přivinuly do Haldirovy náruče. Legolas zvrátil hlavu pod dotekem horkých úst a jeho štíhlé prsty se zapletly do dlouhých pramenů lórienského velitele. Jako by se ta arogantní ústa propalovala jeho kůží. Cítil každý jejich pohyb, stopu, kterou zanechala na jeho krku jako proud tekuté lávy. Podél páteře mu probíhalo mrazení, když se vydala po klíční kosti k rameni a pak zpět. Haldirovy ruce, které jej podepíraly, když se pod ním podlomila kolena, hladily jeho záda. Dýchalo se mu ztěžka pod neznámými pocity, které ovládaly jeho tělo.

Prsty jedné ruky přeběhly na hrudník. Haldirovy rty opustily rameno a putovaly vlhkou horkou stopou přes prsní sval. Dech se lesnímu elfovi mu zastavil v hrdle, když špička jazyka olízla bradavku. Sevřely se kolem ní rty. Přes druhou ve stejnou chvíli přejel palec a obkroužil ji. A pak se ocitla v sevření prstů, zatímco za druhou lehce zatáhly zuby. Zasténal pod žárem, který z nich vyrazil k jeho slabinám. Přitiskl se k Haldirovi, který nemilosrdně pokračoval v sladkém mučení. Ve chvíli, kdy se otřel o Haldirovo tělo, zalapal po dechu pod nečekanou vlnou nové slasti, která mu vyrazila do třísel.

Haldirova opora povolila. Pomalu ho stahoval k zemi. Nechal se uložit na koberec. Horká ústa opustila jeho hrudník a vrátila se zpět na sladké rty. Zachytila v sobě tichý výkřik, když zkušené prsty spočinuly v jeho rozkroku.

Princovy boky vyšly vstříc jeho ruce. Cítil z Legolase touhu po jeho doteku. Pomalu přejel dlaní po napjaté látce nohavic. Štíhlé tělo se pod ním prohnulo a ruka zapletená do jeho vlasů sevřela rameno.

Legolas sténaje odvrátil hlavu. Pootevřené rty se několikrát zavřely, než našel hlas. „Ó Valar... Haldire!... Já už víc... už neunesu...“

Haldir se lehce usmál. Zručně povolil tkanice princových nohavic, než políbil odhalené ouško. „Ale ano, můj překrásný princi,“ zašeptal. „Ještě mnohem víc...“ Škádlivě přejel konečky prstů po obnaženém pohlaví a polaskal jazykem špičku protáhlého ucha. Princovo tělo se znovu zachvělo a těžký rychlý dech se stal nepravidelným. Obkroužil palcem citlivý žalud. Věděl, jak blizoučko je princ svému vrcholu. Sevřel do dlaně jeho úd a začal jí pohybovat.

„Podívej se na mě,“ zašeptal. Počáteční nejistota zmizela. Přál si, aby jej ty modré studánky viděly, aby věděl, kdo s ním je v tuhle chvíli, kdo mu působí potěšení. Ano, bylo to sobecké přání, ale pocity, které v něm Legolas probudil, se vířily tak silně, až jim téměř podléhal. Tak moc si přál, aby mu lesní elf aspoň na chvíli patřil… aspoň pro tuto drahocennou chvíli.

Princ ztěžka otočil hlavu. Zrychlující pohyby Haldirovy ruky ho zbavovaly smyslů. Jeho boky instinktivně vycházely těm pohybům vstříc. Žár, který ve svém těle cítil, se soustřeďoval do jednoho místa jeho podbřišku. Připadal si, že každou chvíli musí jeho tělo pod sladkým tlakem vybouchnout.

„Podívej se na mě, Legolasi!“ pronikl k němu něžný příkaz.

Chvějící se řasy odkryly stříbřité studánky, které se střetly s jeho temným pohledem. Sklonil se k překrásné tváři, až se jejich rty téměř dotýkaly. Lehce zesílil sevření prstů kolem napjatého penisu.

Stříbrně oči se rozevřely, stejně jako rty v němém výkřiku. Štíhlé tělo se vypjalo a pod rukou vytryskl Haldirovi horký pramen vyvrcholení. Stříbrný pohled se roztříštil do tisíce malých hvězdiček na temně modrém pozadí Legolasových očí, než ho přikryla jemná víčka.

Štíhlé prsty vyklouzly z Haldirových vlasů, elegantní ruce klesly bezvládně dolů. Lehce políbil pootevřené rty. Vztáhl ruku a hřbetem prstů pohladil zářící tvář. Vida, že na dlani ulpělo několik stříbrných kapek semene, zvedl ruku ke rtům, aby je slízl. Byly sladké, jakoby kořeněné skořicí, kterou cítil z princových vlasů. Vrátil ruku zpět na princovu tvář. Proklouzl do zlatých pramenů, které se kolem něj prostíraly jako sluneční koberec.

Zářivý ohňostroj hvězd zmizel a zůstala po něm teplá tma za zavřenými víčky. Tělem se mu rozléval slastný pocit blaženosti. Tak nádherný, že si přál, aby tato chvíle neskončila. Cítil vedle sebe teplo Haldirova těla, jeho dotek, kde se zlehka opíral o princův hrudník. Něžné prsty hladily jeho tvář a vlasy a horké rty přelétly po jeho jako dotek motýlích křídel. Věděl, že na nich pohrává jemný úsměv.

„Haldire...“ zašeptal jeho jméno. Jak jen měkce klouzalo přes vábivé rty, jak překrásně znělo s lehkým lesním přízvukem. Už poprvé, když se potkali, propadl kouzlu princova hlasu. Nikdy by si nepomyslel, že právě ony rty budou šeptat jeho jméno.

Ó ano, ty rty, nevinné, nezkušené a tak lákavé. Přikryl je prsty, aby jim zabránil v dalších slovech. Vzápětí je polapil v dlouhém polibku, který nechal prince bez dechu. Přinutil se opustit medová ústa. Sklonil se ke špičatému oušku a pomalu sevřel mezi rty citlivou špičku. Jedna princova ruka se zvedla a pronikla pod prameny mitrilových vlasů do týla, kde se zarazila na límci jeho svrchního kabátce.

„Haldire,“ zašeptal znovu jeho jméno.

„Ššš, nic neříkej... ještě ne,“ zarazil ho horký dech, který ovanul elegantně klenuté ouško. Rty se přitiskly pod něj. Pomalu špičkou jazyka rozechvíval zářící kůži na šíji, kousek po kousku, nevynechal jediné místečko.  Polaskal obě klíční kosti, ramena. Pak rty spočinuly v jamce na krku a dráždivě se přesunuly po hrudní kosti.

Na okamžik se zarazily, když narazily na stříbrnou kapku spermatu. Hedvábný jazyk ji bleskově slízl. Odklonil se od původního směru a ústa se vydala po stříbrné stopě, než dospěla k tmavé bradavce, která na ně čekala. Několikrát ji obkroužil jazykem, než ji lehce sevřel v zubech. Legolas se vypjal proti němu. Položil dlaň na jeho ploché břicho, aby ho přitiskl zpět k zemi. Arogantní rty se usmály proti mučené kůži, když princovy prsty sevřely prameny mitrilových vlasů, které hladily.

„Nepřestávej, prosím,“ zasténal Legolas.

Na chvíli se vytáhl Haldir zpět ke sladkým ústům Překvapeně se princ odtáhl a dotkl se konečky prstů Haldirových rtů. „To... jsem já?“ zeptal se udiven změnou opojných úst, která chutnala po jiskřivých vodách Zlatého lesa. Haldir souhlasně zavrněl.

„Mezi nektary Paní lesa bych nenašel lahodnější ani opojnější mezi víny tvého otce...“

Legolas se pousmál a vytáhl vstříc šeptajícím ústům. Ne, Haldir nepopisoval jeho, nýbrž sebe. To Haldirovy rty byly neodolatelné. Rozháněly veškeré jeho myšlenky, vyvolávaly rozechvívající mrazení podél páteře, zanechávaly ho slabého, neschopného pohybu, lačnícího po dalších Haldirových polibcích, dotecích...

Když Haldir přerušil polibek, stěží se mohl nadechnout. Přesto mu zkušené rty nepopřály ani chvilku, neboť se obemkly kolem druhé bradavky. Z hrdla se mu vydralo zasténání. Jiskřivý žár mu projel tělem do slabin. Pevný tlak Haldirovy dlaně však znemožňoval jejich pohyb. Hříšné rty se vrátily na hrudní kost, odkud se před chvíli odklonily po stříbrné stopě. Nyní se k němu vrátily a sestupovaly dál po chvějící se kůži břicha, dokud z něho nezmizela poslední kapička.

Tlak na Legolasově boku povolil a horký dotek rtů zmizel. Princ otevřel oči. Překvapeně zamrkal, když štíhlé prsty rozvázaly tkanice na jeho opáncích a odhodily je k hromadě jeho róby. Nadzvedl boky, aby přes ně mohl Haldir přetáhnout nohavice.

Pohled lórinského velitele se propaloval štíhlýma nohama. Jeho dlaň, která zůstala ležet na nártu ho něžně pohladila. Odvrátil od svého pohybu zrak k jasně modrým očím, které ho sledovaly. Lehce se pousmál. V okamžiku byl na nohou a přistoupil ke stolku, který stál u rozložité postele. Uchopil malou lahvičku, která na něm stála a otočil se zpět k princi. Legolas se nadzvedl na loktech a sledoval ho. Zvědavě čekal, co udělá. Kůže nad lícními kostmi zrudla, když si uvědomil nezakrytý zaujatý pohled lórienského elfa, který si jej prohlížel od paty až po poslední vlas.

Haldirovy prsty rozvázaly tkanici, která držela jeho svrchní kabátec bez rukávů. Nedbale jej odhodil na křeslo, když přistoupil zpět k princi. Chvíli stál u jeho nohou a vpíjel se pohledem do ladných křivek jeho těla, do dlouhých nohou, štíhlých stehen, vzrušeného pohlaví, přes ploché břicho a klenutý hrudník k mírně ukloněné hlavě. Legolas byl dokonalý.

„Je něco špatně?“ zeptal se s obavami princ, když se Haldirův pohled střetl s jeho. Pokrčil jednu nohu.

Ten pohyb rozšířil zorničky tmavých očí. Přistoupil ještě blíže a poklekl mezi nepatrně roztáhnuté nohy. Odložil lahvičku, kterou přinesl a dotkl se nártu pokrčené nohy. Sklonil se, až jeho vlasy objaly klenuté lýtko a vtiskl polibek princi na koleno. „Ne,“ zašeptal vzrušeně. „Ještě nikdy jsem neviděl takovou krásu.“

Tlak druhé ruky přiměl Legolase pokrčit i druhou nohu a roztáhnout je víc. Elegantní prsty pohladily obě lýtka a horké rty se přitiskly na druhé koleno. Vlhkou cestičkou klesaly po vnitřní straně stehna.

Legolasovy oči se zavřely a pod vracejícím se žárem zvrátil hlavu. Jeho dech byl těžší, čím blíže byl Haldir jeho vzrušenému pohlaví. Zadržel dech, když už stačil jen nepatrný pohyb, aby se ho dotkl. Zklamaně si povzdechl, neboť ústa se stáhla a přesunula na druhé stehno, aby prodlužovala jeho mučení.

„Trpělivost, můj princi,“ zašeptal horký dech a Legolasovi přeběhlo po zádech další vzrušující zachvění. Přinutil se pohlédnout na světlou hlavu lórienského elfa, jehož ruka hladila volnou nohu. Mučící rty stoupaly po stehně. Tmavý pohled se zvedl k němu a pronikl pod přivřenými víčky do stříbrných studánek. Princ při hladovém pohledu zatajil dech a vyschlo mu v hrdle. Horká ústa putovala nad vztyčeným pohlavím tak blizoučko a přece se ho nedotýkala. Přes dolní ret přeběhla provokativně špička jazyka. Jako omámen hleděl Legolas do temných očí, které jiskřily vzrušením.

A pak se jeho vzrušený penis ocitl v sevření Haldirovy ruky a kolem citlivého žaludu se ovinuly vlhké rty. Sametový jazyk jej obkroužil. Zasténal a zvrátil hlavu neschopen ji udržet zpříma. Klesl zpět na koberec. Veškeré jeho vnímání se soustředilo na jeho pohlaví, které mizelo v horkých ústech, na němž sametový jazyk zanechával stopy, které ho zbavovaly smyslů. Zkušené prsty hladily a tiskly šourek a jen přilévaly další žár do ohně, který mu vřel v podbřišku. Bezmocně sténal, když prsty sjely níž a lehkým stiskem našly další zdroj mučivé rozkoše.

Překvapeně rozevřel oči, když zjistil, že Haldirova ruka sklouzla ještě níž a vlhký prst krouží kolem vstupu do jeho těla. Věděl, co jej čeká. Haldirova ústa opustila napjaté pohlaví a vytáhl se nad něj. Cítil, jak se o něj opřelo Haldirovo tělo a horký dech polaskal křivku špičatého ucha.

„Uvolni se, prosím, neublížím ti,“ Sevřel citlivou špičku mezi rty. Ano, Haldir byl na něj celou dobu něžný. Věřil mu, když si jej zvolil pro svou první noc. Obdivoval jeho chladnou krásu, důstojnost, ladnost jeho pohybů. Od první chvíle jej to k Lorienskému veliteli přitahovalo. Napětí ve štíhlém těle trochu povolilo. Haldir toho využil, aby do něj opatrně pronikl. Legolas se prudce nadechl a jen tíha Haldirova těla zabránila, aby se stáhl. „Ššš, já vím, že to teď není příjemné, ale slibuji, že bude, “ šeptal do chvějícího se ouška. „Jen se uvolni.“ Plynulé pohyby jeho prstu tam a zpět a do kruhu uklidňovaly překvapené tělo. Nebylo to příjemné, ale s Haldirovými pohyby pomalu mizel i nepříjemný tlak. Zavřel oči. Věřil Lorienskému elfovi

Haldirova hlava se zvedla a pohlédl princi do tváře. Důvěra. Legolas mu bezmezně věřil a odevzdával své nevinné tělo. Nikdy by nemohl takovou důvěru zklamat. Lehounce otřel své rty o Legolasovy. „Uvolni se,“ zašeptal a prohloubil spojení jejich úst. Na chvíli princovy myšlenky odvedl sametový jazyk, který mu pronikl do úst.

„Přidám další,“ zašeptal Haldir do polibku současně, když druhý prst vnikl do štíhlého těla, které ztuhlo před nečekanou invazí. „Prosím, uvolni se,“ vrátil se Haldir ke špičatému oušku. „Neublížím ti, můj klenote. Nebolí to, viď? Slibuji, že za chvíli na to zapomeneš...“ Pronikl do něj ještě dál, dokud prsty nenarazily na skrytou tkáň. Princ překvapeně zasténal a vyšel vstříc jeho ruce.

Napětí kolem prstů zmizelo. Mohl pokračovat v plynulých pohybech. Štíhlé tělo se pod ním opět chvělo vzrušením, i když přidal ještě jeden prst, aby jej dokonale připravil. Medový dech se prohloubil a něžné prsty se zapletly do mithrilových vlasů. Vtáhly Haldira do dechberoucího polibku. Jedna ruka sklouzla po zádech, dokud nenašla okraj hedvábné tuniky. Pronikla pod ní a stejnou cestou zpět ji vyhrnovala sebou. Jak měkká a sametová byla Haldirova kůže pod jeho dlaní.

Náhlý pocit prázdnoty jej přinutil otevřít oči. Haldir přerušil spojení jejich úst. Odpoutal se od prince a poklekl nad ním. Natáhl k Legolasovi ruku a když se jí chopil, vytáhl ho za sebou. Sklonil se k ještě vlhkým rtům pro krátký polibek.

„Klekni si... na všechny čtyři.“

Po světlých tvářích se rozlil růměnec, když pochopil Haldirova slova. Pomalu poslechl. Otočil k němu přes rameno pohled.

Lórienský velitel stáhl ze zad zlaté prameny a sklonil se, aby políbil odhalený krk a rameno. Lehkými polibky seběhl podél páteře až k bedrům. Pod tlakem dlaně se princova záda prohnula a čelo opřelo o měkký koberec. Něžná dlaň hladila světlou kůži zad. Čekajícího otvoru se dotklo horké pohlaví.

„Prosím, teď víc než kdy jindy se snaž uvolnit. Nebraň se mi, můj klenote,“ zašeptal Haldirův hlas, když do něj pronikla špička údu. Legolas skousl spodní ret. Nepříjemný tlak rostl, když se do něj zasouval. Kousek po kousku, aby mu nezpůsobil bolest. Přesto měl několikrát touhu vykřiknout, aby přestal. Pohyb se zastavil. Konejšivá dlaň pohladila křivku jeho boku, zatímco druhá se ovinula kolem pohlaví. Tichá sladká slovíčka a pomalý pohyb po vzrušeném údu zaplašovaly nepříjemné pocity. Napjatý penis v něm se vydal zpět a přirazil dovnitř. Jeho vrchol narazil na citlivou masu a přes Legolasovy rty splynul slastný tichý výkřik, který přešel do sténání s každým dalším pohybem přirážejících boků a zrušující ruky.

Cítil v sobě teplo lórienského elfa. Pravidelné pohyby jej přiváděly krůček po krůčku do slastných zákoutí rajské zahrady. Střádaly se v něm, vedly jej stále dál. Rychlý dech se prohloubil, pomalé pohyby se zrychlily, stisk Haldirovy dlaně zesílil. Legolas byl blizoučko vrcholu. Žár, který v něm lórienský elf vyvolával, dosáhl svého vrcholu a nedal zadržet. Se spalující intenzitou vytryskl z podbřišku do každičké části jeho těla. Milióny hvězd se rozzářily za zavřenýma očima v barevném ohňostroji. Sladká křeč sevřela jeho svaly a otřásla tělem. Divoce bijící srdce se ve vrcholné rozkoši zastavilo a roztříštilo na tisíce, které se roztepaly ve všech částech jeho těla.

Haldirova dlaň konejšivě hladila chvějící se záda, než se otřesy, kterými princovo tělo procházelo, uklidnily. Opatrně z něj vyklouzl a stáhl ho na měkký koberec. Odsunul z tváře zlaté prameny a pohladil ji. Lehce se pousmál, když si všiml nepřítomného pohledu ztmavlých očí. Princ podlehl intenzívním pocitům. Políbil chvějící se rty, než se od něj odtáhl.

Došel do malé koupelny, která přiléhala k princovu pokoji. Rychle se očistil a upravil. Opřel se o kamenné umyvadlo a pohlédl do zrcadla. Zvedl ruku k mithrilové čelence, kterou dnes večer princ zasunul do jeho vlasů. Dotkl se konečky prstů svých rtů. Stále na nich cítil Legolasova ústa. Nikdy nezapomene na jejich chuť po jablcích, medu a skořici. Nikdy, protože právě jejich polibky zavály stopy minulosti, osvobodily jeho srdce z temné pavučiny. Dokázaly probudit jeho tělo, vzrušit ho a daly mu naději, že snad znovu nalezne uspokojení a klid.

Vrátil se k zářící postavě na měkkém koberci a něžně ji očistil od stop milování. Odložil měkkou látku a znovu se k němu sklonil. Zvedl lesního prince do náruče. Jako nejdražší poklad jen uložil do postele a přikryl ho. Dlouhou chvíli shlížel do zářící spokojené tváře s lehce se usmívajícími rty.

Měl by jít.

V odchodu mu však zabránila dlaň, která sevřela jeho zápěstí. Shlédl do modrých očí, které se pokoušely zůstat při vědomí. „Prosím, zůstaň.“

Věděl, že by neměl. Ale také si byl jist, že by nedokázal jeho prosbu odmítnout. „Jak si přeješ, můj princi.“ Legolas se pousmál a odsunul se, aby měl Haldir vedle něj místo. Lórienský velitel vyklouzl z bot, odložil na stolek vedle lože čelenku a uložil se do měkkých polštářů. Okamžitě se k němu přitisklo teplé tělo. Zlatá hlava se položila na jeho rameno, elegantní paže přes ně přetáhla přikrývku a pak se uložila na jeho hrudník. Haldir stáhl princi z tváře pramen vlasů a zastrčil je za špičaté ucho. Pohladil světlou tvář, která k němu vzhlížela. Druhou rukou objal štíhlé tělo a přitáhl je víc k sobě. Legolas se spokojeně usmál. Přesunul svou nohu přes Haldirovu a okamžitě usnul. Haldir lehce políbil zlaté čelo. A pomalu se i on ponořil do odpočinku, nového, osvěžujícího, bez zlých snů.

 

**********************

 

Zvláštní pocit jej přivedl zpět ze světa snů. Temně modré oči se zaostřily, aby se rozhlédly kolem. Ale zarazily se na prvním obraze, který zachytily. Vzhlížel do jasných modrých studánek. Princ ležel vedle něj, opíraje se o loket. Pozoroval ho. Prsty hladící konečky jeho mitrilových vlasů se pozvedly, aby se dotkly tváře. Něžně pohladily světlou kůži.

„Odpusť, nechtěl jsem tě probudit.“

„Je mi potěšením probudit se s pohledem na tebe,“ odvětil Haldir.

Legolas se pousmál a modré oči zajiskřily. Naklonil se nad lórienského velitele. Dlouhé zlaté vlasy se mu svezly z ramen. Haldir zvedl ruku a zasunul prameny za špičaté ucho. Pomalu obkroužil jeho křivku. Neměl zůstávat. Věděl to a přece neodešel! Věděl, že udělal chybu, že čím dál víc propadal kouzlu mladičkého prince.

„Haldire...“ zavrněl Legolas, až mu po těle přeběhlo vzrušující rozechvění. „Bude svítat,“ zašeptal. Ano, musí jít. Zůstal v princových komnatách déle, než měl. „Noc pomalu končí,“ sklonil se blíž, až se téměř jejich rty dotkly. Cítil, jak mu srdce začíná divoce tlouct jako polapený ptáček bijící křídly do klece. „Vím, že dnes odjíždíš...“ přeběhl Legolas konečky prstů v lehoučkém pohlazení po lícní kosti. Ano, odjíždí zpět domů. Opouští Temný hvozd. Nerad, nechtělo se mu loučit s překrásným princem.

„Řekl jsem, že vše, co mi dáš, uchovám navždy ve svém srdci. Tak se také stane... tvé ruce... tvá ústa...“ dotkl se svými rty Haldirových. Štíhlé prsty sklouzly z tváře do mitrilových vlasů, měkčích než nejjemnější hedvábí. Pohladily špičaté ucho. „Ó, Haldire, přál bych si, aby dnešní noc trvala navždy. Přál bych si, abys tu zůstal. Aby dnešní noc pro mne nebyla jen vzpomínkou, tou nejsladší a zároveň nejtrpčí. Haldire... Ó, Haldire, nikdy jsem nikoho nemusel o nic prosit, přesto teď prosím tebe. Vím, že už bych neměl, nesmím, po tobě chtít víc, než jsi mi dal. Ale přesto... Vezmi si mne znovu... Teď na sklonku poslední noci a prvního dne. Prosím, Haldire, prosím. Chtěl bych ještě jednou cítit tvé ruce, tvé rty... chtěl bych cítit tvou kůži na své. Dovol mi to, Haldire, prosím. Ještě jednou tě chci cítit v sobě.“

Modré oči se vpíjely do Haldirových. Jejich hlubiny získaly stříbřitý lesk vášně a žádosti. Čekaly na jeho odpověď. Haldir cítil, jak mu při princových slovech vyschlo v krku. Srdce mu tlouklo hlasitěji než kladiva trpaslíků a poslední vlákna temné pavučiny kolem něj se rozplývala pod touhou stříbrného pohledu. Byl ztracen. Věděl, že jeho srdce tluče jen pro mladičkého prince. Od první chvíle, kdy se potkali v zahradách, kousek po kousku je pro něj ztrácel. A nyní bylo jeho celé!

Jediným rychlým pohybem zapletl ruku do zlatých vlasů v týle a stáhl Legolase do hlubokého polibku. Setkal se se sametovým jazykem ve vášnivém duelu, než ho pozval dál. Zprvu nesměle jej Legolas následoval, aby prozkoumal Haldirova ústa. Štíhlé prsty se proplétaly mitrilovými prameny, hladily elegantně protažené ucho, Haldirovu tvář, než se položily na jeho hruď a přeběhly po jemné látce nad bradavkou.

Z Haldirova hrdla uniklo slabé zasténání. Jeho paže objaly štíhlé tělo, které se o něj opíralo. Stáhly jeho tíhu na sebe. Chvějící se dlaně proklouzly pod světlé prameny, aby pohladily světlou jiskřící kůži zad, vypínající se před vlnící se svaly. Sledovaly jejich křivky k ramenům a zpět ke štíhlým bokům. Sklouzly na štíhlé stehno, které leželo přes jeho.

Medová ústa opustila jeho rty a posela polibky cestičku po čelisti ke špičatému uchu. Legolasova ruka odhodila přikrývku, která skrývala jejich těla. Zatímco rty laskaly křivku citlivého ucha, našla si jeho ruka cestu pod Haldirovu tuniku. Prsty přeběhly po hedvábné kůži vypínající se nad žebry, než byl jejich pohyb zastaven. Princ nespokojeně zamručel, když mu látka nedovolila jít dál.

Haldirovo tělo se překvapivě rychle vzepjalo. Legolas překvapeně zamrkal, když se ocitl na zádech s boky v kleštích silných stehen. Vzhlížel do světlé tváře lemované dlouhými prameny, které ho hladily po obnažené kůži hrudníku. Sklonila se ještě víc k němu, až na svých rtech cítil Haldirův těžký dech. Zachvěl se při pohledu do temně modrých očí. Jaká jen to v nich najednou byla směs emocí! Spalující vášeň, která hrozila každou chvílí přetéci a spálit vše ve svém dosahu.

 „Haldire,“ zašeptal rozechvěle princ. Okamžitě se horká ústa přitiskla na jeho s neskrývanou vášní. Touha, ano v Haldirově pohledu byla touha a žádostivost... po něm. Emoce, která se mu celá staletí vyhýbaly... až do dnešního úsvitu.

Legolasovy dlaně pronikly pod šedivou tuniku a jediným rychlým pohybem ji stáhly z Haldirova těla. Vzápětí zasténal pod omračujícím pocitem, když se Haldir k němu sklonil a jejich  horká těla se dotkla. Ovinul paže kolem něj, aby jej přitiskl ještě blíž k sobě. Sladká tíha Haldirova těla jej tiskla do měkkých polštářů. Hladový polibek jej nechával bez dechu, přesto chtěl víc. Putoval dlaněmi po Haldirových zádech, cítil každičké pohnutí jejich svalů, každičkou jizvičku, kterou na nich zanechala minulost. Na okamžik se zarazil na látce nohavic.

Aniž přerušil spojení jejich rtů, přetočil opět jejich těla. Chvíli jejich ústa bojovala o nadvládu, než se Haldir stáhl a vlákal sametový jazyk za sebou. Legolasovy smysly vířily v neuvěřitelné změti pocitů, omamné, strhující. Vzrušovaly ho Haldirovy rty, byly jako bystřiny Zlatého lesa, jeho ústa byla jejich neproniknutelnými hlubinami, které se před ním otevíraly.

Posel polibky světlé tváře s vysokými lícními kostmi, elegantně protažené uši, šijí, která se naklonila vstříc jeho laskání. Horké rty následovaly zkoumající prsty na hrudník. Zanechávaly vlhké cestičky na mučené kůži, nevynechaly sebemenší část, políbily každou jizvičku. Věděl, že až nadejde čas, i ony zmizí jako rány na Haldirově duši. Naposledy obkroužil temné bradavky, než jeho prsty sklouzly po plochém břiše. V mžiku rozvázaly tkanice nohavic a přetáhly je lórienskému elfovi přes boky. Donutil se od něj odpoutat, aby je svlékl úplně.

Než mohl vrátit svůj pohled zpět, uchopily jej silné paže a stáhly k sobě. Znovu jej Haldir vtiskl pod sebe a hladově políbil. „Chci tě...“ zasténal Haldir do jeho rtů, když se princovy boky vypnuly proti němu. Otřel se o ně, než mezi jejich těla vklouzla jeho dlaň. Sevřela obě napjatá pohlaví dohromady, aby je několika pohyby polaskala. Legolas pod novým vzrušujícím pocitem zasténal.

„Ó, Valar... Haldire!“ tiše vykřikl, než se jeho rtů znovu zmocnil lórienský elf.

Na okamžik se od něj Haldir odtáhl, aby vzal ze stolku u postele malou lahvičku. Ve chvíli, kdy ji otevřel, zachytila jeho zápěstí Legolasova ruka. Povytáhl tázavě obočí a pohlédl do stříbrných studánek.

„Smím?“ pousmál se princ a posadil se k němu.

„Ale...“ něžné prsty umlčely další Haldirova slova. Lehce přejely po spodním rtu, než otevřely lahvičku. Olejovitá tekutiny stekla po nich na vztyčené pohlaví elfa klečícího vedle něj. Objaly jej a plynulými pohyby roztíraly po celé délce. Haldir zavřel oči a jeho boky vyšly vstříc princově ruce. Něžné rty políbily jeho rameno. Lórienský velitel sklonil hlavu, až jeho horký dech polaskal křivku Legolasova ouška. Jemně sevřel citlivou špičku.

„Legolasi,“ zašeptal.

Princ na něj pohlédl  a nabídl mu své rty. Zachvěl se při intenzitě Haldirova pohledu a naléhavostí, s níž pronikl do jeho úst. Silné paže objaly jeho tělo.

„Vezmi si mě, Haldire,“ zašeptal do opojných rtů.

„Nechci ti ublížit,“ namítl chabě.

„To je mi jedno. Udělej to, vezmi si mě, teď. Chci tě, Haldire! Prosím, chci tě!“

Nemohl odolat, nemohl odmítnout. Sám toužil zmocnit se štíhlého těla, ztrácet se v jeho horkých hlubinách, cítit jak se pod ním chvěje, milovat ho. Ano, chtěl si vzít vše, co mu v tuto chvíli nabízel.

S udivující rychlostí přitáhl k sobě polštář, podložil jej princi pod boky. Legolas elegantně klesl do měkkých podušek a vystavil své tělo vášnivému pohledu. První sluneční paprsky pronikly oknem a sklouzly po světlé kůži. Rozzářily ji zářivým jasem. Zachytily se ve zlatých pramenech, až kolem něj zářily jako sluneční závoj. Modrostříbrné studánky k němu vzhlížely s důvěrou a štíhlé paže se zvedly ve zvoucím gestu.

Věděl, že tady už nemá být. Nikdy neměl zůstat... Pohladil štíhlá stehna, mezi nimiž klečel. Sklonil se k Legolasovi, aby jej políbil. Zlaté paže ho stáhly k sobě a jeho rty mu vyšly vstříc.

Vsunul ruku mezi jejich těla a sevřel vzrušené pohlaví. Legolas zasténal a vyšel vstříc jeho pohybům. Srdce mu divoce tlouklo v každičké části jeho těla, když zaváděl svůj napjatý úd do horké štěrbiny.

Legolas zasténal a skousl spodní ret. Přesto vyšel vstříc jeho pohybu, dokud se do něj zcela neponořil. Haldirovo ovládání viselo na vlásku. Sametová hloubka princova těla byla víc, než dokázal snést. Cítil, jak se zlaté tělo zachvělo, když se odtáhl, aby znovu do něj pronikl. Štíhlá stehna se pozvedla ještě víc, jemné dlaně vyklouzly z mitrilových vlasů a sevřely pevné polokoule jeho pozadí, vybízejíc ho s každým dalším pohybem hlouběji. Tiše sténal Haldirovo jméno do jeho rtů v rytmu pohybu jejich boků a Haldirovy ruky, která stupňovala jeho vzrušení plynulými pohyby na jeho napjatém pohlaví.

Haldirova ústa ztlumila slastný výkřik, když se stříbrný závoj v modrých studánkách roztříštil do miliónů hvězd a horké tělo se ve vrcholném ohňostroji sevřelo kolem něj. Naposledy pronikl do zlatého těla a sám podlehl omračujícímu třesku, který vyrazil stříbrným proudem do chvějící se hloubky Legolasova těla. Za zavřenýma očima se rozzářilo oslnivé světlo, které se roztrhalo do tisíců barevných jisker.

Bezvládně se zhroutil. Opřel své čelo o elegantní šiji a snažil se znovu najít dech, který sladké vyvrcholení zastavilo. Cítil, jak se pod ním těžce zdvíhá princův hrudník a jeho srdce tlouklo proti němu ve stejném rytmu. Elegantní paže bezvládně spočívaly na jeho zádech a nepravidelný dech laskal jeho ucho.

Chvíli se snažil uklidnit své chvějící tělo, než se nadzvedl, aby pohlédl do překrásné tváře. Modrý pohled se při jeho pohybu zaostřil. Štíhlé prsty se těžce zvedly, aby ho pohladily po světlé tváři, než se zapletly do mitrilových pramenů a stáhly ho k něžnému polibku.

Opatrně vyklouzl z princova těla a lehl si vedle něj. Horké tělo se k němu okamžitě přitisklo a znovu spojil jejich rty. Haldir cítil, jak se mu svírá srdce. Bylo pozdě. Musí odejít.  I když nechce. Nádherná noc, která změnila jeho život, skončila. A teď za ni bude platit. Věděl, že bude, když shlížel do modrých studánek, které se pokoušely zůstat vzhůru. Zlaté vlasy se kolem něj rozprostíraly jako sluneční lože. Znal jejich vůni lesa a skořice, jedinečnou a nezaměnitelnou. A věděl, že na ni nikdy nezapomene, ani na omamná ústa chutnající po horkých jablcích a medu.

Něžné rty se na něj usmály. Nemohl odolat, aby nezvedl ruku a nepohladil zářící tvář koupající se v ranním slunci. Odsunul volný pramen za špičaté ouško. Sklonil se k vábivým rtům. Shlížel do modrých očí, které se pokoušely zaostřit. Jemně jej políbil.

„Spi, můj princi,“ zašeptal. „Aspoň chvíli, než tě přijdou probudit.“ Znovu ho lehounce políbil. „Spi, abych mohl odejít. Jen tak, protože se nechci loučit. Nechci ti říkat sbohem. A kdybys nespal, musel bych a vím, že bych to nedokázal.“

Z usínajících očí vyklouzla stříbrná slzy. Prsty hladící zlaté prameny se zarazily a něžně ji setřely. Teplé tělo vedle něj zmizelo, aby je nahradila zahřátá přikrývka. Přesto ještě nejasně vnímal, jak se nad ním Haldir sklání. Na rtech mu spočinul krátký polibek, lehký jako dotek motýlích křídel.

„Můj princi. Jsi moje naděje... můj život... mé srdce.“

V dalším okamžiku již byl pryč. A Legolas věděl, že se už nikdy nevrátí.

 

 Část druhá - Lothlórien 

 

Legolas okouzleně hleděl na zlatistý opar, v němž se ztrácela Celebrant. Ano, tam leží lesy Lothlórienu, nejkrásnější domov sličných elfů. Poklekl k pramenu a ponořil do něj ruce, aby jeho chladnou vodou omyl svou tvář. Již brzy, brzičko budou pod zlatými mallorny.

Sklánělo se již k večeru, když se rozhodli uložit k nočnímu odpočinku. Aby unikli pozornosti skřetů, kteří je pronásledovali od Morie, přespí na stromech. Elegantně vyskočil a zachytil se větve nad sebou, aby se na ní zhoupl a vyšvihl do koruny stromu. Nečekaný velitelský hlas, který se ozval nad ním, ho natolik překvapil, že leknutím spadl zpět na zem. ´To není možné!´ Přitiskl se ke kmeni a snažil se proniknout svým zrakem stíny větví. Tichý smích, který mu vytryskl nad hlavou, mu rozbušil srdce.

„Vítej, Legolasi, synu Thranduilův. Již dlouho lesy Lothlórienu neslyšely půvabnější příchod, jako by sama Nimrodel zpívala tvými ústy... Tví společníci však dýchají tak hlasitě, že bychom je trefili i po tmě. Očekáváme váš příchod již několik dní. Pojď, připoj se k nám.“

„Haldire,“ zašeptal princ rozechvěle. Nebylo nejmenších pochyb, komu patří hlas nad ním. „Děkuji za pěkné přivítání,“ oprášil si plášť od zachycených větviček a listí, na což mu odpověděl zvonivý smích. Haldir nahoře nebyl sám.

„Vstoupili jste na území Lothlórienu. Již dorazila zpráva od Elronda z Roklinky. Avšak ještě nemáme odpověď od Pána a Paní Lesa. Nechť Frodo vyjde též nahoru, abychom si promluvili.“

Legolas nedočkavě vystoupal po šedivém žebříku, který spustili, aby se k nim mohl Frodo připojit. Chvíli mu trvalo, než si přivykl na přítmí. Elfové sklonili hlavy v uvítání a společně usedli. ´Je pořád stejný!´ Světlé tváře s vysokými lícními kostmi, hrdé čelo, temně modrý pohled, který se dokázal podívat až do duše. Dlouhé prameny barvy mithrilu. Nedokázal od něj odtrhnout oči. Stěží si uvědomoval jeho světlé bratry Rumila a Orophina, sedící vedle něj. Naslouchal jeho slovům, když rozmlouval se Frodem, jako sladké hudbě.

„Jsme ochotni vám pomoci, jak žádal Elrond, ačkoli nemáme ve zvyku převádět cizince přes naši zemi. Dnes v noci ale musíte zůstat tady. Kolik vás je?“ obrátil se na Legolase. Jakmile se dozvěděl, že je s nimi i trpaslík, odmítl jej pustit dál, i když se hobit společníka zastával. Přestože Gimliho neměl zvlášť v lásce, stál tentokrát Legolas za rozhodnutím Pána Elronda, který jej učinil jedním ze Společenstva.

„Nikdy bych nevěřil, že se budu přimlouvat za trpaslíka!“ zvolal nakonec Legolas nešťastně. Nicméně Haldir i jeho bratři souhlasili, že jej nechají projít.

Ovšem hned dalšího dne litoval, že se ho zastal, když Gimli odmítl podřídit se Haldirovým rozhodnutím.

„Zatracení trpaslíci a jejich tvrdohlavost,“ zasyčel Legolas. A ještě měl tu drzost žádat, aby i jemu zavázali oči, když se všeho nejvíc toužil rozhlédnout se po zlatých lesích Lothlórienu. Ramene se dotkla lehká dlaň a konejšivě jej pohladila.

„Jsou to dnes bláznivé časy!“ povzdechl si Legolas. „Všichni jsme tady nepřátele jednoho Nepřítele a přece musím chodit poslepu, když slunce svítí pod zlatým listím v lese.“ Pohlížel do temně modrých očí proti sobě. Haldir k němu přistoupil blíž, aby mu mohl zavázat oči. Princ se zachvěl, když se jeho ruce dotkly spánků, pohladily zlaté prameny, citlivé špičky uší, když pomalu vedly hedvábnou látku, aby ji vzadu zavázaly. Cítil, jak se Haldir k němu naklonil a ztěžka se nadechl, než odstoupil.

Lehkým krokem následovali celý den lórienského velitele po lesních pěšinách. Zlatý les kolem nich zpíval v šelestech listí, bublání vody řeky a cvrlikání ptáčků.

Teprve navečer se zastavili, aby si odpočinuli. Něčí dlaně zarazily Legolasovy ruce, když chtěl rozvázat látku skrývající okolní svět před jeho zrakem. Zklamaně se usadil do trávy. Přitáhl si kolena k bradě a položil na ně hlavu. Celou cestu dnes proklínal Gimliho, ve všech trpasličích nářečích, na něž si dokázal vzpomenout, a bylo mu jedno, jestli jej někdo zaslechl.

Následoval neslyšné Haldirovy kroky, ale nemohl jej vidět. A tak rád by pohlížel na mithrilové prameny lesknoucí se na slunci. Tak rád by se díval na světlou tvář, která mu byla nade vše drahá. Znovu Gimliho proklel, až přeslechl tiché kroky, které se zastavily nad ním.

„Nebudeš jíst?“ zeptal se měkce známý hlas, který mi rozbušil srdce. Chtěl k němu vzhlédnout, ale když si uvědomil neúčelnost svého gesta, nechal hlavu klesnout zpět. Potřásl s ní a do zavřených očí mu vystoupily slzy. Slyšel, jak Haldir poklekl a rameno pohladila lehká dlaň.

„Tvé srdce dnes není lehké, můj princi.“

„Ne,“ připustil Legolas. „Tvé pozornosti nic neunikne.“

„Co způsobilo tu náhlou proměnu? Trpaslík?“

Naprosto neelfsky zavrčel Legolas svůj souhlas. Jaký jen měl na Gimliho vztek. Tichý smích pohladil jeho uši, až si najednou připadal hloupě.

„Zítra dorazíme do města Galadhrim a jsem si jist, že pak již nebudete muset chodit Lothlórienem se zavázanýma očima. Uvidíš krásu zlatého lesa.“

Ano, uvidí zlaté mallorny. Ale bude tam také Haldir? Musel to vědět. „Budeš tam s námi? Se mnou?“

Lehký dotek z ramene zmizel, avšak hřbety prstů pohladily zlatou tvář. Jak jen to již bylo dávno, kdy se dotýkal hedvábné kůže. Znovu jiskřila pod jeho dotekem a ten pocit v něm vyvolával příjemné rozechvění. Bolel ho pohled na prince, jak se propadá do zoufalství. Kdyby jen tak věděl, jak znovu vyjasnit jeho zlaté čelo. Nečekaně se jeho ruka, hladící smutnou tvář, ocitla v Legolasově dlani. Dovedla ji až ke rtům, které lehce políbily hřbety prstů, než ji znovu přitiskly ke tváři.

„Pojď se mnou,“ zašeptal Haldir.

„Kam?“ zeptal se překvapeně Legolas.

„Tady kousek pod strom, bude to příjemnější místo k odpočinku.“ Haldir se zvedl, štíhlé prsty ve své dlani a čekal, až se princ postaví. Odvedl jej pod štíhlý mallorn stranou od společenstva ukládajícího se k spánku. Jejich tiché kroky zůstaly nepovšimnuty ostatními. Lórienský velitel se posadil a stáhl Legolase vedle sebe.

Princ odložil své zbraně. Byli pod ochranou lórienských elfů. Dnes v noci mohou spát klidně. „Haldire,“ natáhl ruku k příteli. Teplá dlaň zachytila jeho prsty. Rozbušilo se mu srdce. Tak rád by jej viděl.

„Od chvíle, kdy jsme od pramene Celebrant viděli v dálce Zlatý les, znovu mé srdce po tolika dnech naplnila radost, neboť jsem doufal, že tě znovu spatřím.“

„Mě? Ne překrásný Lothlórien?“ usmál se Haldir. Princova slova jej nemohla potěšit víc. Bylo to dokonce víc, než se odvážil doufat.

Vztáhl druhou ruku a lehounce pohladil světlou tvář. Jak rád znovu viděl překrásného prince. Změnil se, a přesto to byl stále on. Dospěl. Stal se z něj zkušený lučištník. Zlaté prameny již nesahaly k pasu, nýbrž jen k lopatkám a držely je válečnické copánky zapletené po způsobu elfů z Lesní říše. Štíhlé tělo nehalily těžké látky královského roucha. Měl oblečenou obyčejnou tuniku a nohavice v lesních barvách, teplý plášť a lehké elfí opánky. Jeho zbraně, které odložil vedle sebe, představovaly mistrovské dílo zručných elfů. Pohlížel do známé tváře se zavázanýma očima. Jak rád by je rozvázal a ponořil se do modrých studánek.

Legolas se posunul k němu blíž, až se jejich těla dotkla.

„Ty jsi pro mě byl Lothlórien. Tolikrát jsem prosil Valar, aby ses vrátil. I svého pána a otce, aby mi dovolil odjet. Marně.“

Haldirovo srdce tlouklo stále rychleji. Mohla by to být pravda? Mohl by Legolas...

„A teď, po tolika staletích, když jsem opět s tebou, kromě několika vět jsem navíc na tebe nemohl za celý den pohlédnout. Mají mi stačit ozvěny tvých tichých kroků na lesních pěšinách, šumění vlasů, když v nich proběhne vítr nebo se otočíš, zvuk tvého hlasu, když mluvíš k jiným?“ pohladil ruku, která držela jeho dlaň.

„Nic neříkáš,“ pronesl po chvíli. „Bolí mě srdce, Haldire, když vím, že jsem konečně s tebou a nesmím tě vidět. Zatracený trpaslík!“

Zcela nečekaně se kolem něj ovinuly paže, které ho přitáhly Haldirovi do náruče. Něžné prsty pohladily zlaté prameny a Legolas opřel své čelo o přítelovu šíji. Nadechl se uklidňující vůně z Haldirových vlasů, kterou si tak dobře pamatoval.

„Nemohu porušit naši dohodu,“ zašeptal lórienský velitel a pohladil zářící kůži nad lícní kosti pod okrajem hedvábné látky.

„Nechci to po tobě,“ odvětil Legolas. Byla tak příjemné spočívat v Haldirově náruči. Jak jen dlouho o tom snil, vzpomínal.

„Buď trpělivý, můj princi. Ačkoli to možná nebude znít pravděpodobně, je ti ten trpaslík ze všech společníků nejbližší. Je sám jako ty. Nikdo jeho druhu s vámi nejde, nikoho jste nepotkali. Proto se nediv jeho žádosti, když ty jsi mezi svými a on zůstal úplně sám. Cesta před vámi je dlouhá. Na koho se obrátíš? Aragorna? Přestože vyrostl mezi elfy, jsou mu bližší lidé a jeho cesta vede k nim. Boromira? Je to také člověk. Hobity? Ne, můj princi. Ti mají sami sebe. Jak jsi řekl, jsou to dnes bláznivé časy. A jsou také temné. Co se stane, pokud nebudeme jednotní proti Nepříteli? Kdo ví, možná v takových časech je lepší trpaslík nežli nikdo.“

Dlouhou chvíli princ mlčel, až Haldira napadlo, jestli se neponořil do odpočinku.

„Tvá slova jsou moudrá. Odpusť, že jsem si zoufal...“

Haldir vtiskl polibek na zlaté čelo. „Jsi ještě tak mladý.“

Chtěl protestovat, avšak uvědomil si, že má lórienský elf pravdu. Usmál se. „Vzpomněl sis na mne někdy?“ zeptal se. Tichý smích jej donutil zvednout hlavu. Nemohl však pohlédnout Haldirovi do tváře. Co ho tak pobavilo? Lehké prsty vyklouzly ze zlatých pramenů, které hladily a přeběhly po tváři ke rtům. Konečky je pomalu pohladily, než se stáhly zpět.

„Copak je možné na tebe zapomenout?“ zašeptal. Jak může princ něco takového říct? Jestli na něj vzpomínal? Jak by ne. Jeho srdce tlouklo Legolasovo jméno každičkým tepem. Sluneční paprsky mu připomínaly jeho zlatou krásu a průzračné nebe studánky jeho očí. Jak by mohl zapomenout na sladká ústa chutnající po horkých jablcích, medu a skořici, na ta opojná ústa, která opět probudila k životu jeho srdce.

Věděl, že se Haldir naklonil k němu blíž. Cítil na svých rtech jeho horký dech. Vzduch kolem nich najednou ztěžkl téměř hmatatelným napětím.

„Je nějaký důvod, proč bys mne nemohl políbit?“ zašeptal.

„Je nějaký důvod, proč bych tě nemohl políbit?“ Haldir se naklonil k němu ještě víc, až svá slova téměř šeptal do lákajících rtů. Veškeré myšlenky odlétly pryč, když Legolas překonal nepatrnou vzdálenost, která je dělila. Tichounce zasténal, když se před ním ústa otevřela a on znovu mohl ochutnat jejich medové tajemství. Zapletl prsty do zlatých pramenů v týle a přitáhl si prince ještě blíž. Štíhlé tělo se přitisklo k jeho, jako by s ním chtělo splynout. Elegantní paže se kolem něj ovinula, zatímco prsty druhé ruky proklouzly mitrilovými prameny a obkroužily špičaté ucho.

Haldirův polibek jej zanechal bez dechu. Opřel své čelo o světlou tvář.

„Odpočiň si, můj princi,“ šeptaly měkké rty do jeho ucha. „Máš za sebou dlouhou cestu a ještě delší před sebou.“

„Zůstaneš se mnou?“

Haldir urovnal zlaté vlasy, které předtím jeho ruka rozcuchala. „Jsme již daleko na našem území, přesto neškodí být opatrný.“ Nic jiného vlastně Legolas ani nečekal.

 

K poledni je dostihla i zpráva, kterou neslo tiché elfí vojsko. Legolas naslouchal, jak se Haldir omlouvá trpaslíkovi, rozvazuje pásky z očí i dalším, než přistoupil k němu. Stál za ním a na ramenou spočívaly něžné dlaně.

„Pohleď na zlatý Lothlórien, nejkrásnější místo ve Středozemi. Nechť je ti tento pohled odměnou a zažene poslední stopy zloby ve tvém srdci,“ zašeptal Haldir do zlatých vlasů a rozvázal hedvábnou látku.

Legolas několikrát zamrkal, než si přivykl na polední slunce. Před ním se proti modré obloze tyčil pahorek se dvěmi kruhy stromů a voňavým trávníkem.

„Podívejte se! Přišli jsme k Cerim Amrothu,“ otočil se Haldir k ostatním. „To je srdce pradávné říše, jak bývala kdysi, a zde je Amrothův pahorek, kde stával za šťastnějších dnů jeho vysoký dům. Stále zde v nevadnoucí trávě kvetou zimní květy,“ sehnul se a utrhnul dva kvítky, „žlutý elanor a bledý niphredil. Chvíli tu pobudeme a do města Galadhrim dorazíme za šera.“

Zatímco se společenstvo usazovalo do měkké trávy, obrátil se zpět k princi, který stál vedle něj. Modrý zrak se stříbrnými plamínky hleděl neurčitě na kopec před nimi, jako by viděl víc, než všichni ostatní. Zlehka sevřel princovy prsty ve své dlani. Jasný pohled se okamžitě přesunul na něj. Prudce se mu rozbušilo srdce. Pomalu zvedl ruku, kterou držel, ke rtům. Vtiskl do dlaně polibek a vložil do ní utržené kvítky.

Donutil se odvrátit od zlatého prince pohled, když si uvědomil zvědavý pohled propalující se mu do zad. Komu patřil? Boromirovi? Gimlimu? Téměř zapomněl, že jeho dění již není skryto očím Společenstva. Pohlédl na Froda a jeho přítele, kteří se podivovali kráse kolem sebe. Vykročil k nim.

„Haldire,“ zastavilo ho tiché zašeptání. Povytáhl tázavě obočí a vyhledal modré studánky. „Vrať se brzy.“ Elegantně se Legolas posadil do trávy se záplavou květů kolem sebe a odložil zbraně. Když Haldir vyrazil s hobity k Amrothovu pahorku, položil se mezi žluté a bílé kvítky a zahleděl se na modrou oblohu nad sebou. Jak snadné bylo cítit se po Haldirově boku šťastně.

Již se zešeřilo, když dorazili k Caras Galadhonu a vešli do města Galadhrim, aby se setkali s Pánem Celebornem a Galadriel. Sídlili v koruně nejmohutnějšího ze stromů.

*****

„Vítej Legolasi, synu Thranduilův,“ měkký hlas Paní Galadriel si jej našel. Věděl, že ostatní jej neslyší, neboť teď se její průzračně modré oči upíraly na něj. „Již je to dlouho, kdy do Lesa vkročil někdo z našeho lidu ze severu. Máš za sebou dlouhou cestu. Nelituješ, že jsi se na ni vydal?“

„Měl bych, Paní?“ odvětil. „Bylo mou povinností připojit se k Družině, protože chybou a soucitem našeho lidu Nepřítel zjistil, kde se zlo nachází.“

„Kdyby se ti nabídla možnost znovu zvážit své rozhodnutí, kdyby ta cesta ležela znovu před tebou, šel bys?“

„Již jsem ti odpověděl, Paní. Šel bych tím raději, protože mé kroky by vedly do zlatého Lothlórienu...“

„Ano,“ připustila Galadriel. „Vidím ve tvých očích odlesk tvého srdce a viděla jsem stejný v jiných. Tvá cesta však tady nekončí...“

„Nezavázal jsem se jít až do konce,“ přerušil ji Legolas. „Nikdo kromě Froda na sebe nevzal takové břemeno.“

Dlouho na něj Galadriel zamyšleně hleděla a princ vyčkával, co řekne dále.

„Nastávají temné časy, synu Thranduilův. Opustil bys kvůli němu své přátele, kteří tě budou potřebovat?“

Modré studánky se odklonily od jejího pohledu a vyhledaly světlou postavu, která stála bokem. Tmavé oči jej pozorně sledovaly. Princ se lehce usmál. Ano, chtěl by zůstat tady. Chtěl by zůstat po Haldirově boku. A zůstane, pokud si to bude přát.

 *****

Zamyšleně hleděl do korun stromů, v nichž se mihotala stříbrná a zlatá světýlka. Z pavilónu, který pro Družinu postavili u fontánky elfové, se ozývalo chrápání. Za ty dny, které strávil s ostatními ze Společenstva, už dokázal rozeznat, který zvuk komu patřil. Ale dnes večer jej rušily. Zvedl se a odešel na okraj paloučku, kde se opřel o kmen stromu a znovu se zahleděl do světel nad hlavou.

„Měl by sis odpočinout,“ zašeptal mu do ucha znenadání známý tichý hlas.

Překvapeně se otočil. Jeho pohled okamžitě polapily tmavé oči. Divoce se mu roztlouklo srdce. Haldir byl opřen o kmen vedle něj, tak blizoučko, že cítil, jak se ho dotkl pláštěm, když se pohnul vzduch kolem nich. Pramen mithrilových vlasů opustil své místo a pohladil světlou tvář, od níž nedokázal celý den odvrátit oči. Dřív, než to mohl udělat sám, velitel Galadhrim zvedl ruku a odsunul ho zpět.

„Haldire,“ zašeptal princ. „Přišel jsi...“

„Ano,“ světlé prsty opatrně pohladily Legolasovu tvář. Zlatavá kůže jemně zajiskřila pod jeho dotekem.

„Doufal jsem, že přijdeš,“ usmál se Legolas a zavrněl, když Haldirova ruka vklouzla do zlatých vlasů a našla jeho protáhlé ucho.

„Nemohl jsem odolat. Jen myšlenka na tebe představuje příliš velké pokušení.“ Ohlédl se za sebe k pavilónu. „Chceš zůstat s nimi, nebo tě smím odvést?“

Legolas zachytil ruku, která hladila křivku jeho ucha. Vtiskl polibek na hřbety prstů, než přiblížil svou tvář k Haldirově. Cítil, jak ho teplý dech hladí po rtech, než se jejich ústa spojila.

V okamžiku se velitel Galadhrim ocitl přitisknut zády ke kmeni. Otevřely se před ním hebké rty a pronikl do medové jeskyně princových úst. Pevně objal hřející tělo, které mu spočívalo v náruči, a přitiskl je k sobě. Cítil, jak mu srdce tluče hlasitěji než kladiva trpaslíků, poplašeně jako ptáček, který chce uletět z klece. Celá staletí toužil znovu spatřit lesního prince. A teď jej znovu objímá. Znovu se propadá do jeho zlatého kouzla, které spoutalo jeho srdce.

Bez dechu přerušil polibek. Křehká víčka pomalu odkrývala modré studánky. Zachvěl se, když se již stříbrný pohled setkal s jeho. Častokrát vzpomínal, jak poprvé viděl  stříbrné hvězdičky v Legolasových očích se spojit. Nyní však před ním již nestál nezkušený mladičký lesní princ. Ne, dnes již byl Legolas překrásný žádoucí elf. Znovu pohladil světlou tvář. Legolas lehce uklonil hlavu a usmál se. Co jen by pro ten úsměv byl ochoten obětovat.

„Jsi nádherný,“ zašeptal Haldir.

„... a špinavý,“ ohrnul princ nosík.

Lórienský elf se zasmál. „S tím se dá něco udělat. Pojď.“

Chvíli se zdálo, že Legolas zvažuje, jestli má opustit hřející náruč. Ale pak ustoupil o krok a následoval Haldira mezi šedavé kmeny. Šel by s ním kamkoliv. Modré oči se nedokázaly odtrhnout od světlého elfa. Pozorovaly, jak dlouhé prameny povlávají při každém kroku, spadají po šedé tunice, pod níž tušil hru pohybujících se svalů. Pohlížely na profil, který si zamiloval již prvního večera, kdy se setkali. Jak jen dlouho čekal na okamžik, kdy jej znovu uvidí!

Temně modré oči se otočily k němu, když se Haldir zastavil. Legolas se rozhlédl. Došli k malému jezírku, do nějž po kamenech spadal tenký pramínek. Lehce se usmál. Koupel? Došel k vodě, jejíž hladina se temně leskla. Spustil z ramen plášť a vyklouzl z lehkých opánků. Pak se ohlédl po Haldirovi. Galadhel se pohodlně opřel o strom a s rukama založenýma na hrudi ho pozoroval. Otočil se zpět.

„Nepřipojíš se ke mně?“ zeptal se a hbitě začal rozplétat copánky.

Ve chvíli, kdy si sundal světlounce modrou halenu, spočinuly na jeho ramenou Haldirovy dlaně. Štíhlé prsty odsunuly stranou zlaté prameny a horká ústa se přitiskla na odhalenou šíji. Legolas zvrátil hlavu a zavřel oči. K jeho zádům se okamžitě přitisklo hřející tělo a silné paže jej objaly.

Spokojeně Legolas vrněl, když hebké rty prozkoumávaly odhalenou šíji až k rameni. Cítil, jak proti jeho zádům tluče Haldirovo srdce, jak jej obklopuje svěží vůně lesa, kterou si pamatoval z Haldirových vlasů. Samotná přítomnost plavého velitele Galadhrim ho rozechvívala a vzrušovala. Zasténal, když něžné prsty přeběhly po tkanicích nohavic v jeho klíně. Jejich látka byla najednou bolestivě těsná.

V okamžiku napětí povolilo a princ zalapal po vzduchu, když jeho penis se ocitl v těsném sevření Haldirovy dlaně a horké rty sevřely špičku jeho ucha. V další chvíli však vzrušující objetí zmizelo. Legolas rozevřel překvapeně oči. Sklopil pohled k Haldirovi, který stahoval jeho nohavice. Odhodil je ke zbytku princova oblečení a vstal.

Elegantní paže se k němu natáhly. Legolas zachytil jeho svrchní tuniku a přitáhl jej k sobě. Okamžitě se zmocnil jeho rtů. Haldir lehce objal štíhlou postavu. Pronikl dlaněmi pod zlaté prameny a pohladil křivku zad. Cítil, jak hedvábná kůže lehounce jiskří pod jeho rukama a vysílá příjemné chvění do jeho těla. Pronikl do medových úst a přitiskl si prince blíž k sobě.  Jak jen mu chyběla jeho blízkost, melodický hlas s uklidňující silou, zlatá krása, která by byla jen jeho...

Odtáhl se od něj a pohlédl do světlé tváře. Hebké rty se lehounce chvěly, ještě vlhké od polibku. Křehká víčka s dlouhými řasami pomalu odkryla stříbřité studánky. Legolas se usmál a jeho pohled se sklopil k dlaním, které spočívaly na Haldirově hrudi. Pomalu pohladily prsní svaly, až štíhlé prsty přejely přes bradavky. Provokativně je sevřely, než se stříbřité oči znovu pozvedly. Svlékl Haldirovu šedivou tuniku i světlejší halenu a dotkl se světlounké kůže. Znovu našel čekající bradavky.

Haldir se naklonil k princi a jeho rty zachytily špičku protáhlého ouška. Sklouzl po jeho křivce na štíhlou šíji. Cítil, jak Legolasovy prsty uvolnily jeho nohavice a vklouzly do klína. Tiše zasténal, když Legolas obkroužil špičku žaludu. Zachytil laskající ruku a odtáhl ji pryč. Překvapené oči vyhledaly jeho pohled. Valar! Jeho touha pro lesním princi byla tak velká, že stačil takový vzrušující dotek a téměř dosáhl vrcholu.

Jakoby Legolas rozuměl, odstoupil od něj. Stříbřitý pohled sledoval, jak se světlé tělo pohnulo a napjaly svaly, když si lórienský velitel svlékl nohavice. Bez váhání Haldir vstoupil do jezírka, která bylo hlubší, než se zdálo. Temná hladina okamžitě objala jeho nohy, až se vyšplhala až k pasu. Na okamžik se Galadhel ponořil do vody celý, než se opět postavil a pohlédl na prince, který jej bez mrknutí pozoroval. Usmál se na něj a natáhl k němu ruku.

Legolas nepotřeboval pobízet. Vědom si žádostivého pohledu, elegantně sestoupil do vody. Rovněž na okamžik zmizel pod hladinou. Vynořujíc se, stáhl zlaté vlasy do zadu. Cítil temně modrý pohled putující po jeho těle, sledující průzračné kapky stékající po zlatavé kůži zpět do studánky. Uchopil podávanou ruku a nechal se přitáhnout blíž.

Aniž tušil jak, ocitl se zády opřen o pevné tělo za sebou. Haldirovy dlaně sevřely jeho boky a přitiskly si prince do náruče. Legolas zvrátil hlavu a opřel ji o Haldirovo rameno. Zavřel oči. Cítil, jak ho horký dech hladí po vlasech, rozechvívá jemnou kůži na krku a rameni, než se ho dotkly sametové rty. Putovaly vzhůru, zatímco hebké ruce kousek po kousku mučily jeho hruď, než sevřely čekající bradavky. Přes pootevřené rty mu uniklo zasténání. Intenzívní vlna mu projela tělem a prohnula je do elegantního oblouku.

„Pořád netrpělivý,“ zašeptal Haldir s úsměvem do špičatého ucha. Jedna ruka sklouzla po princově břiše pod vodu a prsty lehounce přeběhly po vzrušeném pohlaví. Legolasovy boky jim vyšly vstříc. Vyslyšel jejich prosbu a ovinul prsty kolem napjatého penisu a začal jej laskat. Sledoval, jak princ položil jednu ruku na Haldirovu, která stále mučila jeho bradavku, a prsty druhé sevřely volné poupátko. Haldir posel polibky cestičku po šíji až k rameni a zpět ke špičatému uchu. „Jsi tak překrásný,“ zašeptal.

Legolas otočil svou tvář k němu. Haldir okamžitě využil příležitosti a zachytil pootevřené sténající rty. Pronikl do medové jeskyně, po níž dlouhá staletí toužil. Cítil, jak se štíhlé tělo chvěje, jak je blizoučko ukojení své žádosti. V tom mezi jejich těla pronikla princova ruka a sevřela jeho pulsující úd. Haldir zapomněl na veškeré své ovládání a poddal se několika svižným pohybům. Medová ústa ztlumila jeho výkřik, když se jeho tělo otřáslo ve vrcholném uspokojení. O chvíli později se v jeho náruči vypjalo štíhlé tělo, lapající po vzduchu. Zlatá kůže se rozzářila a vzduch kolem nich zajiskřil. Široce rozevřené stříbřité oči se roztříštily a jejich temně modrou hloubku skryla klesající víčka.

Jejich těla se o sebe opírala ve snaze udržet se vzpřímeně, zatímco vlna uspokojení se jimi šířila a opadala. Zrychlený dech a bušení srdce se uklidňovaly. Haldir pozvedl čelo, jímž se opíral o zlaté princovo rameno. Políbil napnutou šíji, která se pomalu pohnula, když Legolas otáčel hlavu k němu. Otočil si prince v náruči a zahleděl se do modrých studánek, které ho spokojeně sledovaly. Legolas zvedl ruku a pohladil světlou tvář. Pronikl prsty do mokrých mithrilových pramenů, mezi nimiž vyhledal špičaté ucho. Naklonil se k lórienskému veliteli a jemně spojil jejich rty. Bez zaváhání Haldir opětoval jeho polibek.

„Jsem rád, že jsem s tebou,“ zašeptal Legolas. “Vždycky jsem si to přál.“

Haldir se potěšeně usmál. Nebylo pochyb, že jejich náklonnost je vzájemná, i po tolika staletích.  Pohladil křivku princových zad a vlákal hebké rty do krátkého polibku. „Ani já jsem neměl větší přání, můj princi.“

„Někam jsi mě chtěl odvést,“ nadhodil Legolas a přitiskl své rty na citlivé místečko pod uchem.

„A ty ses chtěl umýt,“ připomněl mu s úsměvem Haldir. Nabral do dlaní vodu a nechal ji stéct princi po zádech. Neodolal, aby průzračné pramínky prsty nenásledoval až k vodní hladině. Cítil, jak princ na chvíli zatajil dech, když sevřel do dlaní pevné polokoule jeho pozadí. Světlé čelo se opřelo o Haldirovu šíji.

Haldir však své ruce stáhl a jednou pozvedl Legolasovu bradu. Usmál se na modré oči, které k němu vzhlédly, a jemně prince políbil. Pak jej pustil z náruče a odstoupil od něj. Vystoupil z vody a pod bedlivým pohledem se oblékl. Sám se pak opřel o kmen stromu a zadíval se na zlaté tělo ztrácející se pod temnou hladinou. Srdce se mu chvělo při pohledu na lesního prince. Celou dobu prosil Valar, aby znovu svedli jejich cesty nebo aby na něj dokázal zapomenout. A teď je tady!

„Zatím je tady...“ proběhl mu myslí známý hlas, při němž se zamračil.

Legolas vystoupil ze studánky, aby se rovněž oblékl. Přistoupil před plavého velitele, jehož zrak na něj hleděl, avšak byl zamlžený, jako by jej neviděl. Zvedl ruku a pohladil drahou tvář. „Nač myslíš?“

Tmavé oči se vyjasnily a Haldir se lehce usmál. „Na tebe... Půjdeme?“ uchopil štíhlou ruku a vykročil k odchodu, než se princ stačil zeptat víc. Vedl ho pod vzrostlými mallorny městem Galadhrim, nad hlavami jim zářila zlatá a stříbrná světýlka v korunách stromů a nesla se tichá píseň Lesa a jemné hlasy elfů.

Následoval lórienského velitele po šedivém žebříku do koruny, kde se nacházel jeho talan. Než se však mohl rozhlédnout kolem, silné paže jej přitiskly Haldirovi do náruče a horká ústa polapila jeho. Vyšel jim bez váhání vstříc. Zapletl prsty do vlhkých dlouhých pramenů v týle a spočinul v hřejících pažích.

„Můj princi,“ zašeptal Haldir do Legolasových rtů, než se jeho ústa posunula po něžné čelisti k protaženému oušku. Legolas nechal klesnout víčka a tiše zasténal, neboť špička jeho ucha se ocitla v hravém sevření zubů. Sevřel v pěstích mithrilové vlasy. Naklonil hlavu, aby horké rty měly lepší přístup k jeho šíji. Cítil, jak jeho znovu se probudivší touha po plavém veliteli roste.

Vsunul své dlaně mezi jejich těla a proklouzl jimi pod nedbale oblečenou halenu. Pohladil sametovou kůži vypínající se na žebrech a pomalu vyhrnoval látku vzhůru. Haldir se na okamžik odtáhl, aby ji mohl Legolas svléci. Modrý zrak přeběhl po světlé hrudi, než ji pohladila princova dlaň. Přidala se k ní i druhá ruka a najednou obkroužily tmavší bradavky, než vyjela do týla a přitáhla si Haldira blíž.

Medová ústa se přitiskla pod pevnou čelist. V jednu chvíli jemná jako doteky motýlích křídel, hned na to spalující jako tekutá láva se vydala nad rychlým pulsem dolů. Posela polibky klíční kost k rameni, odkud seběhly po prsním svalu k čekající bradavce. Haldirovo tělo se mu prohnulo vstříc a hebké prsty vklouzly do zlatých pramenů. Zvedl modré studánky k světlé tváři, se zavřenýma očima a pootevřenými rty, přes něž klouzal těžký dech.Valar, jak jen byl Haldir nádherný!

Zatímco přesunul rty k druhé bradavce, zručně uvolnil šedé nohavice. Na okamžik na princi ulpěl temně modrý zrak, když před ním poklekl a pokračuje ústy cestičkou po břiše, svlékl i poslední kousek oděvu. Legolas se usmál proti světlé kůži. Pohladil křivky Haldirových boků a stehen, než jeho ruka spočinula v klíně a polaskala vzrušené pohlaví. Plavovlasý elf skousl spodní ret, aby ztlumil výkřik, a zvrátil hlavu. Špička sametového jazyka olízla žalud. Pomaloučku ho obkroužila, než políbila jeho špičku. Cítil, jak se ve zlatých pramenech zaťaly pěsti. Usmál se, když mezi tichoučkým sténáním rozeznal své jméno. Smiloval se nad plavovlasým velitelem a vzal napjatý penis do úst.

Cítil, jak Haldirovy boky vycházejí vstříc jeho pohybům. Pozvedl zrak, aby zjistil, že ho téměř černé oči pozorují. Dlouhé řasy vrhaly půvabné stíny po světlé tváři a pootevřené rty se chvěly touhou. Sevření ve vlasech ho donutilo odtáhnout se od vzrušeného pohlaví a vstát. Okamžitě se jeho rtů zmocnila žádostivá ústa a hebký jazyk pronikl do medové jeskyně.

„Chci tě, Legolasi,“ zašeptal tichý hlas do polibku, až se mu rozechvěla kolena.

Za Haldirovými zády zaznamenal lůžko. Odtáhl se s úsměvem od plavého elfa. Jediným tahem ze sebe svlékl světlounce modrou halenu. Obešel Haldira, uvolňujíc tkanice nohavic. Když došel k posteli, nechal je klesnout a vystoupil z nich. Posadil se na měkké pokrývky. Stříbrné studánky pohlížely svůdně na Haldira zpod dlouhých řas, když se opíral o lokty. Pokrčil i kolena, aby se mohl opřít nohama o hranu lože a roztáhl stehna.

„Tak si mě vezmi,“ zavrněl.

Temné oči se rozšířily nad vyzývavou polohou. Ovšem neváhal. Přistupujíc k princi, sebral ze stolku lahvičku, jejíž obsah vzápětí skápl na vztyčený penis. Sklonil se k Legolasovi, až se jejich rty téměř dotýkaly. Vlhké prsty polaskaly princovo vzrušené pohlaví, než sklouzly níž. Obkroužily čekající vchod.

Legolas se vytáhl a jeho dech pohladil špičaté ucho. „Nač čekáš, vezmi s mě!?“

„Jak si přeješ,“ odvětil Haldir a vzápětí vklouzla špička penisu do čekajícího těla. Princ se prudce nadechl a zvrátil hlavu. Přitiskl rty na odhalenou šíji. Legolasova dlaň přikryla jeho ruku laskající princův penis.

„Haldire, prosím... prosím!“ zasténal a pozvedl boky ve zvoucím gestu. Korunou mallornu se rozlehl výkřik, když Haldir pronikl celou délkou do horkého těla. Chvějící rty okamžitě polapily Haldirovy. „Ach ano.. prosím...“

Těsná hlubina, která jej přijala do sebe, jej zbavovala ovládání. Stáhl se zpět a opět se do ní vnořil a pak znovu a znovu. Nemohl přestat, nemohl se nabažit vzrušujícího pocitu, který se šířil do jeho těla. Cítil jemné jiskření, kde jeho dlaň hladila zlatou kůži lesního prince a medová ústa mu vířila smysly.

Slastné vlny soustřeďující se do jeho slabin vytryskly s omračující intenzitou. Pronikl do sametového těla, které se kolem něj s výkřikem sevřelo. Znovu viděl, jak se stříbřitá clona studánek tříští do maličkých hvězdiček. Vlastní vyvrcholení však zavřelo jeho víčka a otřáslo světlým tělem.

Legolas klesl do měkkých přikrývek. Nedokázal udržet své tělo, když se jím rozlila vlna uspokojení, avšak nemohl odtrhnout oči od světlé tváře, v níž se zrcadlila síla Haldirovy rozkoše. Teprve když plavý elf opřel své čelo o Legolasovo rameno ve snaze najít ztracený dech, dovolil si zavřít oči. Objal štíhlé tělo, které se nad ním opíralo o lokty. Horké rty se mu na chvíli přitiskly pod citlivé ucho.

 

Rychlý tep srdcí se již zklidnil, avšak ani Haldir, ani Legolas se nechtěli pohnout. Nakonec však lórienský velitel zvedl hlavu a opatrně vyklouzl z princova těla. Legolas otevřel oči, aby zjistil, že se Haldir položil do světlých přikrývek. Lehce se na něj usmál a přivinul se k němu. Okamžitě jej objaly silné paže a hebké dlaně pohladily křivku jeho zad. Pohlédl do světlé tváře, z níž ho pozorovaly tmavé modré oči. Sklonil se k hříšným rtům pro něžný polibek.

Spokojeně pak položil hlavu na Haldirovo rameno a pohladil světlou kůži hrudníku pod položenou dlaní. Zvedl mlžící se modrý pohled k temným očím.

„Miluji tě,“ zašeptal, než se jeho zrak rozostřil, aby se ponořil do odpočinku. Teď byl po dlouhé době zase šťastný. Tohle bylo jediné místo, kam patřil. K Haldirovi.

*****

„Chtěl bych zůstat s tebou,“ zašeptal za ním Legolasův hlas a hřející tělo se přitisklo k jeho. Překvapeně zamrkal. Byl tak ponořen do vlastních myšlenek, že ho neslyšel přicházet. Položil své dlaně na princovy ruce, které se mu ovinuly kolem pasu, a opřel se o něj. Měkké rty se přitiskly na jeho rameno.

„Za úsvitu odcházím zpět na severní hranice,“ odvětil Haldir, jako by jej neslyšel. Horké rty nyní sledující křivku jeho šíje, se zarazily.

„Odcházíš?“ zopakoval překvapeně princ.

„Vrátím se, než odejdete... rozloučit se.“

„Rozloučit?... Nechci odejít, Haldire. Nechci... Nemohu... Ne teď, když mé srdce konečně našlo klid,“ Legolasovy ruce sevřely naléhavě jeho paže. Haldir však nehnul ani brvou. Dál hleděl do tmavé noci.

„Odejdeš, vím to. Přicházejí temné časy. A v nich není místo pro lásku a klid. Ne pro nás. Zvolil jsi svou cestu. Nyní jsou tvé kroky spojeny s tvými společníky. Nastává doba, kdy se tvé srdce naplní jejich přátelstvím a společně budete bojovat za světlo pro jejich budoucnost.“

„Ne naši?“ špitl Legolas.

„Mé místo je tady, střežit hranice Lothlórienu, dokud... Cítím, že můj čas přichází... Elfové opouštějí Středozemi, jejich srdce volá hlas moře. Já jej ještě neslyším, přestože vím, že můj život tady končí... Ne, Legolasi, naše osudy se rozcházejí. A já tě musím nechat odejít...“

Šťastné chvíle byly ty tam, zhroutily se jako domeček z karet. Legolas nešťastně položil svou tvář na Haldirovo rameno. Paže sevřely stříbrné tělo před sebou a přitiskly jej zoufale k sobě. Modré oči se naplnily slzami, které stékaly z jeho tváře a chladly na Haldirově zářící kůži. Věděl, že má pravdu, ale bylo ji těžké přijmout.

Dlouho tak stál se zavřenýma očima, které již nedokázaly plakat. Tiskl se k Haldirovým zádům. Vnímal jeho pomalý dech, pod dlaní cítil tlukot jeho srdce. Věděl, že tluče stejně jako jeho vlastní, ve stejném rytmu, stejnou silou i stejnou bolestí.

Ano, bolestí. Haldir cítil, jako mu do něj proniká chlad jako chladnou stříbrné Legolasovy slzy. Působil mu svými slovy bolest, zničil radostné chvíle dnešní noci. Nechtěl, ale musel ho nechat odejít. Legolasův osud neležel v Lórienu a jeho cesta byla ještě dlouhá.

Lehce se pohnul. „Budu muset jít.“

Horké rty se lehce přitiskly na jeho rameno, než ho princovy paže pustily a Legolas od něj odstoupil. Neschopen pohledu na něj, zamířil Haldir pro své oblečení. Rychle se ustrojil, než vzal do ruky hřeben, aby rozčesal mithrilové prameny a pak je zapletl.

Jeho zápěstí se však ocitlo v sevření Legolasovy dlaně. Překvapeně na něj pohlédl. Modré oči se pokusily usmát. „Dovol, udělám to.“ Nechal se usadit na židličku a princovy prsty okamžitě vklouzly do jeho vlasů. Pohladily světlé prameny, než je začaly hbitě zaplétat.

Na okamžik chvějící se dlaně spočinuly na ramenou lórienského velitele. „Haldire? Směl bych tady zůstat, než odejdeme?“

Haldir udiveně pozvedl obočí a pohlédl na prince. „Tady?... Jistě, proč ne, když si to přeješ.“

Medové rty se povytáhly do úsměvu, aby ihned zvážněly. „Začíná svítat, měl bys jít,“ poukázal Legolas, že obloha začala blednout a hvězdy pohasly.

Haldir přikývl. Princova reakce ho překvapila. Byl tak... vyrovnaný. Přijal Haldirovo rozhodnutí bez dalších otázek, bez výčitek, bez doprošování. Nebyly žádné sliby ani přísahy. Nezdržoval jej. Nechtěl po něm nic, nechtěl víc, než dostal. Beze slova vzal své zbraně a vykročil k odchodu.

„Haldire...“ zastavil ho měkký hlas. Otočil se k princi, který k němu přistoupil s tázavě povytaženým obočím.

„Ano?“ zeptal se, udiven, co Legolas může chtít.

„Nepřipadáš si, jako bys utíkal?“ modrý zrak se ponořil ho jeho a Legolasovy dlaně se položily na jeho hruď. „Snad by ses mohl rozloučit, než odejdeš,“ navrhnul.

Haldirův pohled sklouzl na hedvábné rty. Ruce, které si pohrávaly s konečky jeho vlasů, vyjely vzhůru a uchopily do dlaní jeho tvář. Medová ústa se přitiskla na jeho. Ó Valar, jak jen byla něžná. Cítil, jak se mu chvěje srdce. V tom polibku byl všechen Legolasův čistý cit a věděl, že by pro něj byl schopen i umřít.

Téměř zaprotestoval, když princ od něj odstoupil. „Nechť Elbereth provází tvé kroky,“ zašeptal Legolas. Vztáhl ruku, aby pohladil světlou tvář. Zářící kůže při jeho doteku zajiskřila.

„Vrátím se,“ ujistil spíše sebe, než prince.

 *****

Nevěděl, zda se má na Haldirův návrat těšit nebo ne. A dny kolem něj ubíhaly. Ve společnosti lórienských lučištníků vyrážel pravidelně na hlídky k východní hranici a sám se pak vracel pod zlatými stromy. Někdy sebou bral do lesa i Gimliho, který mu nabídl přátelskou ruku i ucho. Ale Legolas nechtěl mluvit. Musel si nejdříve uspořádat myšlenky.

„Hledáš odpověď?“ ozval se za ním tichý hlas.

Otočil se, aby pohlédl do jasné tváře Paní lesa. Byl pozdní večer. Nebe nad zlatými mallorny mělo barvu Haldirových očí a rozsvěcovaly se na něm první hvězdy. Již dávno odešel od svých přátel ze Společenstva, kteří se chystali na zítřejší cestu. 'Už zítra!' povzdechl si, když se usazoval nedaleko jiskřivé studánky. Byla před nimi poslední noc v Lórienu. Zítra odcházejí. Zítra zanechá své srdce pod štíhlými mallorny. Ano, přál si znát odpověď. Přál by si vědět, jestli má Haldir pravdu. Jestli opravdu na ně nic nečeká.

„Má paní,“ vstal, aby se před ní uklonil. Usmála se na něj, jako by věděla, co jej trápí... možná to doopravdy věděla.

„Zde je Zrcadlo Galadriel,“ pokynula k mělké nádržce ze stříbra, která stála nedaleko nich. Legolas na něj překvapeně pohlédl. Byl tak zabrán do svých myšlenek, že si jej dříve nevšimnul. Paní mu podala stříbrný džbánek. „Pohlédni do něj, chceš-li. Ukáže ti mnohé věci, ty, jež byly, ty, jež jsou, i ty, jež se ještě nestaly...“

Váhavě si od ní vzal nádobu. Již tolik toho slyšel o jejím kouzelném zrcadle. Mohlo by mu dát odpověď... Naplnil džbánek průzračnou vodou z potůčku a přistoupil k Zrcadlu. Ukáže mu co, bude? Mohlo by? Co uvidí, pokud má Haldir pravdu? Chce to opravdu vědět?

Pohladil štíhlé hrdlo stříbrného džbánku a odložil jej vedle Zrcadla.

„Vše, co bylo a je důležité, uchovávám ve svých vzpomínkách a srdci. Díky nim mohu hledět před sebe s nadějí, že mne čeká něco dobrého, za čím stojí jít. Nemusím pohlížet do tvého zrcadla, Paní, protože mám představu věcí, jak by měly přijít, a vím, že udělám vše, aby se tak stalo. To, co přijde, náleží budoucnosti. Nač tím zatěžovat přítomnost?“

Zdálo se mu to, nebo vypadala Galadriel zklamaně, když odmítl její dar? Nechtěl nad tím uvažovat, protože našel svou odpověď. Tím odmítnutím si odpověděl na všechny pochybnosti, které se mu po Haldirových slovech honily hlavou.

Znovu po několika dnech uléhal s lehkým srdcem. Objal polštář, který voněl Haldirovými vlasy a zabořil do něj svou tvář. Teď se mohl nerušeně ponořit do odpočinku.

 

Haldir vyšplhal po šedivém žebříku do svého talanu. Princ jej žádal o svolení v něm zůstat, když odcházel. Učinil tak nebo se vrátil ke svým přátelům?

Vycítil jeho přítomnost dřív, než ho jeho pohled našel. Tiše odložil své zbraně a plášť a přistoupil k posteli. Se zatajeným dechem shlížel na lesního prince, jehož zlatý půvab se mu vryl nesmazatelně do srdce. Do tmavé noci zářila jeho světlá kůže, kterou odhalovala přikrývka, která mu sklouzla až k bokům. Hladily ji plavé prameny, z nichž vykukovala elegantní špička elfího ucha. Překrásná tvář byla od něj odvrácená, přesto viděl, že se princ usmívá. Kéž by i on, Haldir, našel tak příjemné sny.

Svlékl si šedý šat lórienských lučištníků a opatrně, aby Legolase nevzbudil, vklouzl vedle něj. Pohladil hedvábné vlasy. Jak jen mu chyběl! A zítra jej musí nechat odejít! Už samotné pomyšlení na princův odchod jej bolel víc, než by dokázalo mučení nepřátel. Přitiskl se k Legolasovým zádům a sevřel jej v náruči. Zabořil tvář do zlatého hedvábí, které vonělo po tajemném hvozdu a skořici. Štíhlé tělo se pohnulo, vyrušeno z odpočinku.

„Haldire,“ zašeptal nepřítomně.

„Jen spi, můj princi,“ zavrněl do špičatého ouška, než se jeho rty přitiskly na šíji, z níž se pohybem svezly plavé vlasy. Lehoučkými polibky doputovaly k rameni.

„Jsem rád, že jsi zpátky,“ zamumlal ještě Legolas, než se znovu ponořil do světa snů.

„Já taky,“ odpověděl Haldir.

První sluneční paprsky, které pronikly zlatým listím města Galadhrim, přivedly Legolase zpět. Modré oči se zaostřily s úžasným pocitem, který se rozléval jeho tělem i myslí. Okamžitě si uvědomil silnou paži, která objímala jeho tělo. Jeho dlaň ležela na Haldirově ruce, která spočívala nad jeho srdcem. Teplé tělo se opíralo o jeho tak těsně, že cítil tep Haldirova srdce. Proti jeho zádům se těžce zvedal Haldirův hrudník. Horký dech, který hladil jeho krk, mu prozradil, že lórienský velitel je vzhůru. To už si uvědomil i tvrdé vzrušené pohlaví mezi jejich těly i svou vlastní reakci na Haldirovu blízkost.

Otřel se několikrát o Haldirův vzrušený klín. Těžký dech se zastavil, než Haldir tiše zasténal. Legolas překvapeně zamrkal. Lórienský velitel bojoval o sebeovládání, věděl to, byl od něj jen krůček. Pousmál se nad tím poznáním. Pohladil paži, která jej objímala.

„Dobré ráno,“ zašeptal.

Cítil, jak se Haldir zhluboka nadechl, než mu odpověděl. „Můj princi...“

Lehce se od Haldira odtáhl, ale jen aby se otočil k němu. Pod tlakem Legolasových dlaní se položil na záda. Zlaté prameny sklouzly princi z ramen, když se nad ním sklonil, a snesly se kolem nich jako hedvábný závoj. K objímající paži se přidala i druhá a Haldirovy dlaně pohladily světlá záda.

Shlížel do tmavých očí, téměř černých žádostí. Lehce konečky prstů pohladil světlou tvář, než přiblížil své rty k Haldirovým a spojil jejich ústa. S těžce ovládanou vášní pronikl Haldir do medové jeskyně. Okamžitě však zalapal po dechu, když se Legolasova dlaň ovinula kolem jeho vzrušeného pohlaví.

„Ó Valar! Legolasi, ne, počkej!“ vykřikl a zastavil pohyb jeho ruky drtivým sevřením na zápěstí.

Princ se sklonil ke špičatému oušku a něžně sevřel citlivou špičku v zubech. „Šš,“ zašeptal konejšivě. „Vím, jak moc tvé tělo touží po mém doteku. Nebraň se tomu, Haldire. Nebraň se mi, má lásko.“

Stisk na zápěstí zmizel a Haldirovy prsty se zapletly do princových zlatých pramenů. Odtáhl jej kousek od sebe, aby mohl pohlédnout do jasně modrých studánek nad sebou, než vtáhl Legolasova opojná ústa do dalšího polibku.

Legolasovo srdce se chvělo pod zoufalstvím, s nímž ho Haldir líbal, zatímco jeho boky vycházely vstříc laskající ruce. Přerušil spojení jejich rtů. Aniž zastavil pohyb své dlaně, poklekl mezi Haldirova stehna. Temně modré oči, které jej zpod dlouhých řas pozorovaly, se skryly za křehkými víčky, když sklonil zlatou hlavu a hedvábné prameny objaly jeho boky. Těžký dech přerušilo tiché zasténání ve chvíli, kdy jeho napjaté pohlaví zmizelo v sametové jeskyni Legolasových úst.

Horké rty, laskající jazyk, vzrušující ruce, to bylo víc, než mohl vydržet. Zcela nekontrolovaně pronikl do princových úst a jeho tělo se zachvělo ve vrcholné rozkoši, která se rozlila do celého těla a vytryskla ven. Se slastným pocitem klesl do měkkého lože. Prsty svírající zlaté hedvábí poklesly a dovolily Legolasovi vytáhnout se k němu.

Dlouhé prameny při tom pohybu pohladily jeho světlou kůži. Princovo tělo se přitisklo k jeho. Věděl, že se nad ním sklání, opřen o loket. Cítil modrý pohled, který studoval jeho tvář. Avšak neměl sílu k němu vzhlédnout. Něžná ruka, která hladila jeho vlasy, obkroužila křivku Haldirova ucha.

„Jsi tak nádherný,“ zašeptal Legolas. Konečky prstů seběhl ze špičky elegantního ucha na světlou tvář, pohladil pootevřené rty, které se shovívavě usmály, křivku čelisti a linii krku. Vzápětí je nahradily teplé rty, které se přitiskly na citlivé místečko pod špičatým uchem. Haldir naklonil hlavu, aby měla laskající ústa lepší přístup.

„Omlouvám se,“ promluvil Haldir, když se jeho dech trochu uklidnil.

Princovy rty se na okamžik zastavily, i jeho dlaň hladící Haldirovu paži. Zvedl se, aby mohl pohlédnout do světlé tváře. Dlouhé řasy se zachvěly, než Haldir otevřel oči a vzhlédl do modrých studánek nad sebou.

„Není proč,“ odpověděl Legolas.

Haldirovi se sevřelo hrdlo pod modrým pohledem, který zářil láskou k němu. Jak moc by si přál, aby zůstal s ním, aby neodcházel. Tak rád by se probouzel s pohledem do milované tváře. Ještě před několika dny by se stačilo zmínit a Legolas by zůstal, sám si to přál. Nenáviděl ten hlas ve své mysli, Galadrielin hlas, který ho žádal, aby nechal prince jít. Tady v Lórienu na Legolase nic nečekalo. Jeho cesta ležela dál, mimo Zlatý les, daleko od Haldira. Viděl to, v jejím zrcadle. Viděl ho odcházet a viděl také, že pokud ho nechá jít, už se nevrátí. Proč to po něm žádala? Proč nemohl být šťastný?

Pohladil zlatou tvář nad sebou, než zapletl prsty do princových vlasů a stáhl ho k sobě, aby ho políbil. Bolelo ho srdce, když věděl, že jej objímá dnes naposled.

„Chtěl bych, abys zůstal,“ zašeptal do medových rtů.

Legolas se překvapeně odtáhl a zahleděl se do temně modrých očí. Nakonec se potěšeně usmál. „Haldire...“ uchopil do dlaní jeho tvář. „Miluji tě.“ Polapil Haldirovy rty, zatím co se posunul na něj a sevřel mezi stehny jeho štíhlé boky. Silné paže objaly princovo tělo a pohladily jeho záda.

Náhle se zdálo, že Legolasovy dlaně a rty jsou všude na jeho těle, jako by si chtěly zapamatovat každičký centimetr. V jednu chvíli něžné, hned na to tak žádostivé, že se pod nimi chvěl vzrušením, které ho nechávalo bez dechu. Celý svět kolem se zmenšil do zlatého přízraku, kterému se vydal na milost. Slyšel se sténat jeho jméno, cítil po prsty měkkost jeho vlasů, hebkost jeho jiskřící kůže. Kolem něj se vznášela jemná vůně skořice, která k princi neodmyslitelně patřila a vířila mu smysly stejně jako sametový jazyk a žhavá ústa.

Překvapeně přerušil polibek a pohlédl do modrých očí, když na jeho pohlaví skápla olejovitá tekutina a princovy prsty ji po něm začaly roztírat. Vášnivé rty sklouzly k jeho uchu a pohladil jej těžký dech. „Chci tě, Haldire!“

Štíhlé tělo se náhle odpoutalo od jeho. Těsná štěrbina zářícího těla se přitiskla k jeho pohlaví. Před tvrdostí jeho penisu se pomalu otevírala horká hlubina, která jej do sebe přijímala. Skousl spodní ret, až z něj vytryskla krev. Sevřel prsty Legolasovy štíhlé boky, které se na něj spouštěly. Nemohl to vydržet. Pomalé mučení jej zbavovalo rozumu, vynášelo do vrcholných výšin slasti. Nedokázal to vydržet.

Vyšel princovu pohybu vstříc a zcela do něj pronikl. Legolas vykřikl před nečekanou invazí. Stisk Haldirových prstů, které drtily jeho kůži, povolil, a pohladily štíhlá stehna, než se ovinuly kolem vzrušeného pohlaví. Na okamžik zachytil princův stříbrný pohled, tak žádostivý, až se zachvěl. Pak zlaté vlasy zavlály, když Legolas zvrátil hlavu a jeho tělo se prohnulo do smyslného oblouku. Horké stěny se kolem něj sevřely, až zasténal, než se princovy boky nadzvedly, aby ho vzápětí vtáhly zpět.

Nedokázal od něj odtrhnout pohled. Jeho světlá kůže zářila do časného rána, neodolatelně se vypínala přes hrající svaly ve smyslném rytmu princových pohybů, jiskřila pod Haldirovým dotekem. Jak by mohl odepřít svým očím pohled na čistou vášeň?

Vše kolem nich jako by se zastavilo. Vzduch byl najednou opojně těžký, plný napětí až se rozbíjel o jejich pohybující se těla v tichém třaskání. Utichly zvuky zlatého lesa, slyšel jen jejich těžký dech, tiché sténání, šumění Legolasových vlasů, které kolem něj vlály jako zlatý závoj. Cítil, jak jej princovo tělo vtahuje do sebe stále hlouběji, jak proniká do jeho touhy, jeho vzrušení. Cítil ve svých cévách tep Legolasova srdce, neuhasitelný žár se šířil do nejvzdálenějších částí jeho těla, stupňoval jeho vlastní. Cítil, jak splývají v jednu bytost.

Vyvrcholení jej zasáhlo s oslepující intenzitou. Jasný ohňostroj, který otřásl jeho tělem a odrazil se v temných očích, se propletl se zlatými jiskrami Legolasova vrcholu. Společně se rozlétly v jeho žilách jako tekutá láva, spalujíce vše za sebou. Srdce mu poplašeně tlouklo pod neznámými pocity, stravováno žárem, který se k němu nezadržitelně blížil. Nemohlo mu vzdorovat, podlehlo.

Princova ústa se v tu chvíli přitiskla na jeho. Cítil, jak Legolasovo žhavé srdce tluče pro něj, zatímco se dále propadal do neznámých hlubin spalujícího žáru. Jeho oči se zavřely, přesto stále viděl zlatý jas, do něhož se nořil, který jím zcela prostupoval. Byl tak sladce těžký, že se pod jeho tíhou nedokázal nadechnout. Spoutával jeho tělo, až se nemohl pohnout. Vtahoval jej do sebe. Cítil jej všude, byl jeho součástí a přál si, aby nikdy neskončil.

Viděl, jak oslepující jas dostává tvar. Pomalu se před ním objevila princova tvář se svýma láskyplnýma stříbřitýma očima. Viděl, jak k němu natahuje ruku. Ve chvíli, kdy ji uchopil, znovu pocítil, jak v jeho hrudi bije Legolasovo srdce, jak jej prostupuje, jak tvoří jednu bytost. Znovu se mohl nadechnout jiskřícího vzduchu z Legolasových rtů. Pomalu se pohnulo i jeho srdce, které následovalo princovo. Znovu obě tloukla ve stejném rytmu. Spalující žár proudící mu tělem s každým tepem se stával snesitelnějším. Pomalu se rozplýval, jako se mu vzdaloval tlukot princova srdce, až z něj zůstal jen zlatý stín.

Nakonec se od něj odpoutaly medové rty a pak se na něj Legolas zhroutil. Haldir překvapeně, šokovaně rozevřel oči. Štíhlé tělo se vyčerpaně chvělo. Světlá kůže nezářila, jen se matně leskla, chladnější než bylo přirozené. Pokusila se zajiskřit, když ji Haldirovy dlaně pohladily, ale už se jí to nepovedlo.

Přestože jeho tělo protestovalo proti jakémukoli pohybu, stáhl bezvládné tělo vedle sebe do měkkých polštářů. Přitiskl se k němu, aby jej trochu zahřál a přetáhl přes ně přikrývku. Vzepřel se na lokti, aby viděl do drahé tváře se zavřenýma očima a chvějícími rty. Něžně ji pohladil. Čím si ho zasloužil?

Legolas mu dal vše, co mohl a nežádal nic zpět. Dal mu sebe. Spojil je, byť na kratičký okamžik. Nabídl mu zlaté zahrady rozkoše jejich spojených duší. Jeho srdce tlouklo za Haldirovo, dýchal za něj. Vléval do jeho žil svou sílu, své vzrušení, svou rozkoš, svůj život. Dával mu vše, co mohl. Vzal na sebe zodpovědnost za svůj život, na ten kratičký okamžik, aby Haldir mohl spočinout v rajském opojení, tam, kam se ani navždy spojené duše neodváží zajít. Dovolil mu proniknout do tajemného světa, v němž se nevyznali ani nejmoudřejší, proto cesty upadly v zapomnění. Do světa, kde jediná vteřina trvala věčnost. Do světla mezi životem a smrtí, kde dlela největší radost i nejhlubší žal. Dovedl jej do zlaté zahrady rozkoše a uspokojení, bděl nad ním, dávaje v sázku sebe. Haldir nemohl dostat větší dar.

Sklonil se k chvějícím rtům, aby je políbil. Jemně konečky prstů sledoval linii jeho tváře. Přál si, aby mohl něco říct. Dokázal však jen shlížet na milovanou tvář, jíž se pomalu vracel zlatý nádech. Znovu políbil ještě chladné rty.

„Děkuji,“ zašeptal.

Položil svou hlavu na princův hrudník a objal štíhlé tělo. Zavřel oči a zaposlouchal se do slabého nepravidelného tepu Legolasova srdce. Vnímal mělký pomalý dech, chvění jeho těla. Pak se k jeho překvapení dotkly jeho tváře třesoucí se prsty, pohladily ji. Zachytil je ve své dlani a políbil. Nechal je, aby se zapletly do mithrilových pramenů.

 

Dlouho jim nebylo přáno odpočívat. Zvuky probouzejícího se Lesa jim oznámily, že je čas. „Musím jít,“ zašeptal Legolas. Největší chlad a chvění už odešlo, přesto byl ještě slabý.

Nerad se Haldir zvedl, aby jej nechal vstát. Sledoval, jak se nejistě obléká. Rychle vklouzl do svého oblečení a přistoupil k princi, který marně zápasil s tkanicemi svrchní haleny. Přitiskl se k jeho zádům a pohladil štíhlé paže. Sklouzl až k rukám, aby sám zavázal tkanice. Vděčně se Legolas nechal usadit a zaplést zlaté prameny. Haldirovy dlaně krátce pohladily jeho ramena, než ho uchopily za paže, aby ho zvedly a otočily k němu. Spočinul v hřející náruči a jejich ústa se spojila.

„Hned přijdu,“ zašeptal Haldir, „abych vás odvedl k řece.“

Legolas lehounce přeběhl svými rty po Haldirových, než od něj odstoupil. Vzal své zbraně a pomalu sešplhal po šedivém žebříku na zem. Tak už to přišlo, odcházejí.

Připojil se k elfům, kteří přinášeli družině na cestu jídlo a pláště Galadhrim. Ve chvíli, kdy si jej oblékl, příjemně hřál a cítil, jak mizí poslední stopy chladu.

„V pořádku, chlapče?“ ozval se vedle něj starostlivý Gimliho hlas, když usedal ke snídani. Váhavě přikývl. Sledoval, jak se družina loučí s paloukem u fontány, jejich srdce těžká. Žádný z nich však neodcházel neraději než on.

Rychle vyjasnil čelo, když se na zelené trávě mýtiny objevil Haldir. Vstal a s úsměvem pozoroval Froda, jak jej nadšeně vítá.

„Vrátil jsem se ze Severního pásu,“ promluvil k družině Obecnou řečí, „a mám vás opět vést. Rmutný dol je plný výparů a mračen kouře a hory jsou neklidné. Z hlubin země se ozývá hluk. Kdyby někoho z vás napadlo vracet se domů na sever, tamtudy byste neprošli. Ale pojďme! Vaše cesta vede na jih.“

K údivu všech natáhl dlaň k Legolasovi, který k němu přistoupil a vložil do ní štíhlé prsty. Nechal se přitáhnout k němu a políbit. Haldir pohladil světlou tvář. „Už je ti lépe?“ zeptal se starostlivě.

Modrý pohled zjihnul.

„Neodpustil bych si, kdyby...“

Legolasovy rty přerušily jeho slova. „Pojďme, ostatní čekají,“ usmál se na lórienského velitele, za jehož zády ostatní členové družiny odvraceli zrak.

Následovali jej mlčky městem Galadhrim, po pěšinách mezi mallorny, lesem na jih a východ k řece. Až na palouk mezi soutokem Anduiny a Celebrant. Tam také bylo bílé elfí přístaviště a pro ně připravené tři čluny.

„Pojďte!“ zvolal Haldir. „Všechno je pro vás připraveno. Vstupte do člunů, ale dejte si zpočátku pozor!“

„To ano!“ řekli ostatní elfové, kteří jim pomáhali naložit jejich vybavení. „Tyto čluny jsou lehké, pohyblivé a nepodobajíc se člunům jiných národů. Nepotopí se, kdybyste je naložili, jak chtěli, ale jsou vzpurné, když se s nimi špatně zachází. Bylo by moudré, abyste si zkusili nastupovat a vystupovat tady v přístavišti, než se vydáte po proudu.“

Na zkoušku vyvezl Legolas člun s Gimlim a jejich zásobami z přístaviště za ostatními. Než jej však našly smutné myšlenky, když viděl, jak se jim vzdaluje břeh se světlými postavami elfů, vyjela jim vstříc labutí loď s Pánem a Paní Lórienu. S nimi se vrátili ke kotvišti, na palouček, kde se konala hostina.

Legolas se usadil do trávy nedaleko Celeborna, nedaleko Družiny, aby slyšel vše, o čem se bude mluvit, přesto dost stranou, aby mohl ještě odpočívat. Opřel se o Haldira, který se posadil k němu, a přijal stříbrný pohár.

Překvapeně vzhlédli, když hlas Galadriel, jež jim zpívala, zakolísal. I Celeborn a ostatní elfové na ni pohlédli. Její modré oči však překvapeně spočívaly na Haldirovi, který hladil princovy zlaté prameny. Na okamžik vyhledala i Legolasův zrak. Tentokrát neslyšel ve své mysli její jasný hlas, ne nyní jí proběhla změť pocitů. Zavřel oči a opřel svou hlavu o Haldirovo rameno.

Nepromluvila k němu, ani když pili pohár na rozloučenou, ani když mu předávala dar od Celeborna a Galadriel - nádherný luk Galadhrim s tětivou z elfích vlasů a toulec s šípy. Jen v jejích očích mohl číst lítost, snad nad ním, Haldirem, možná její vlastní.

Když odevzdala svůj poslední dar, odvedl je Celeborn zpět k přístavišti. Legolas se naposledy otočil k Haldirovi, aby se jejich ústa setkala. Lórienský velitel pohladil zlatou tvář.

„Buď tedy sbohem, mé srdce,“ zašeptal.

„Ne, Haldire, toto není sbohem. Možná se naše cesty opět rozcházejí, možná nás již ve Středozemi nic nečeká, možná, že náš čas tady již skončil. Ale já se nevzdám naděje, že budeme opět spolu. Nevzdám se toho, co nám zbývá. Mé srdce bude vždy patřit jen tobě. Chci, abys to věděl, aby to věděli všichni,“ věděl, že již nemluví jen pro Haldirovy uši. „Miluji tě a nevzdám se tě!“

„Kdybys věděl...“ Ano, kdyby Legolas věděl, co viděl v Zrcadle Galadriel.

„Budoucnost je taková, jakou si ji vytvoříme, Haldire,“ přerušil ho princ něžně. „A já věřím, že jednou budeme spolu, ať to bude kdekoliv. A budu v nás věřit tak dlouho, dokud se znovu nesetkáme, dokud mě budeš chtít...“ modré oči prosily o důvěru. Věděl, že Legolas udělá vše, aby naplnil svá slova. Bylo by tak snadné mu uvěřit. Medové rty se k němu naklonily. „Budoucnost se ještě nestala, můžeme ji změnit,“ zašeptal. „Nevzdávej se, má lásko. Vždycky je naděje.“

Naposledy políbil Haldirovy rty, než od něj odstoupil. Modrý pohled se odpoutal od tmavých očí. Na okamžik se střetl s jinými. Orophin přistoupil k němu. Natáhl k němu paži, aby se rozloučil. Legolas se usmál a přijal ji. „Dej mi na něj pozor.“ Plavovlasý elf neznatelně přikývl a uchopil dlouhou šedou tyč, aby odstrčil člun, kam se Legolas posadil, do proudu řeky.

 

 Část třetí - Valinor

 Den před letním slunovratem dorazila do Města zpráva, na níž všichni čekali. Od severu přicházejí elfové. Netrpělivě vyhlížel je Legolas z bílých věží. Poznal v jejich čele Elrondovy syny následované lidem z Roklinky. Pána a Paní Lothlórienu a jejich šedý lid a nakonec i samotného Elronda a Arwen. Ač se však jeho zrak namáhal sebevíc, jednoho, po němž toužilo jeho srdce, najít nemohl. Po Aragornově boku jim vyjel vstříc. Do Hlavního města však vstupoval již král po boku své Večernice, aby si ji vzal za ženu.

Na okamžik střetl se jeho pohled v bílých síních, kde se všichni radovali a hodovali, s jasným zrakem Galadriel. Ta kratičká chvíle stačila, aby z něj vyčetl, že něco není v pořádku. Proč Haldir nepřijel?

„Pojď na okamžik se mnou,“ ozval se za ním známý hlas. Otočil se k Celebornovi, který ho odvedl ze sálů do tiché zahrady.

„Kde je?“ zeptal se Legolas bez dalšího čekání. Viděl, že se mu do odpovědi příliš nechce, ale nakonec se Pán Lesa posadil na bílou lavičku a pohlédl na prince.

„To již nevím. Lórien byl potřikráte napaden zlem z Dol Gulduru. Statečně jej bránil můj lid i naše síla. Při třetím útoku byl Haldir raněn...“ Legolasovo hrdlo se sevřelo. „Šíp, který jej zasáhl, byl otrávený. Moc Paní Galadriel je velká, jeho ránu však uzdravit nedokázala. Když bylo zlo poraženo, odešel Haldir i mnoho dalších do Šedých přístavů, aby odpluli do Valinoru. Jen tam mohl nalézt klid. Nemohu ti však odpovědět, zda loď doplula, či co se stalo cestou. Je mi líto, že pro tebe nemám příznivější zprávy.“

„I za ně ti děkuji,“ zašeptal Legolas. Valinor. Tak tedy tam se vydá, aby i on dopřál svému srdci klid.

„Tvůj úkol však tady ještě neskončil,“ oslovil ho měkký hlas Paní. Její bílá postava došla k nim a zastavila se po boku svého chotě. „Nemůžeš ještě odejít, musíš dostát svým slibům.“

Cítil, jak jeho srdce těžkne ještě víc. Ano, dal slib Gimlimu, že se s ním vrátí do jeskyní Helmova žlebu, že spolu projdou Fangorn. Musí se vrátit do Temného hvozdu, za svým otcem, aby splnil slovo dané Aragornovi. Dovede s Thranduilovým souhlasem jeho lid do Ithilienu, aby se stal nejkrásnějším místem Gondorského království... Bude to dlouhá doba. Musí ještě odolat volání moře, které k němu promlouvalo křikem racků. Ještě chvíli bude ukrývat touhy svého srdce. Ještě chvíli setrvá ve  Středozemi.

 

 *****

 

Nové jitro nastalo ve věčně zelených lesích. Zlatě a stříbrně zazářily jejich listy, když se rozhlédl po svém novém domově. Snadno si zvykl na hvozd nad útesy, kde již dva roky vyhlížel lodi připlouvající po stříbřitě modrém moři do přístavu. I dnešního zářivého rána se na obzoru objevil šedý trup s bílými plachtami.

„Připlouvá další,“ ozval se za ním Orophinův hlas a bratrova ruka povzbudivě pohladila jeho rameno. „Půjdeš do přístavu?“

„Již dva roky opouštějí elfové Středozemi. Toto je po mnoha měsících další loď. Připluje ještě nějaká?“ promluvil tiše Haldir. Stáli na skále nad mořem, teplý vítr si pohrával s jejich plavými vlasy a paprsky slunce je vítaly do nového dne.

„To nevím, ale možná je to ona, na níž čekáme,“ odpověděl Orophin a přimhouřil oči, aby proti lesknoucí se hladině lépe viděl. Šedá loď se rychle přibližovala, jako by byla ke břehu přitahována. Zanedlouho již mohli rozeznat světlé postavy na palubě.

„Pojďte!“ ozval se za nimi hlas třetího bratra, který nadšeně přibíhal. „Na co ještě čekáte?“ zarazil se, když si uvědomil sklíčenou atmosféru.  „Podívej, Haldire, poznávám Paní Galadriel. Je tam i Mithrandir a vidím i dva hobity... To je povzbudivé ne? Tak pojď, půjdeme uvítat naší paní.“

Jakoby nerozhodně následoval Haldir své bratry k přístavu. Přidávali se k nim další a další zpívající elfové, kteří běželi uvítat nově připlouvající, přátele a rodiny. V bílém přístavu se již hemžilo shromáždění zvědavých elfů, kteří spěchali, aby včas stihli připravit hostinu na uvítanou. Zapadli mezi pestrobarevné postavy a prošli až k molu, k němuž se šedá loď blížila.

Na přídi jako mramorová a zlatá socha stála paní Lesa, krásná a hrdá jako dávná královna a přesto jiná, jakoby menší, bez své zářivé aury a bez Celeborna. Jak první vstoupila do nové země, za ní mocný Elrond a Mithrandir. Skutečně s nimi přijeli i dva hobiti, v jednom z nich poznali Froda. Za nimi pak vystupovali další a další elfové. Některé znali z Lothlórienu, jiné z Roklinky... ale žádný z Temného hvozdu.

Modrý pohled Galadriel spočinul na Haldirovi. Pomalu, zdravíc se s ostatními, zamířila k nim. Pozdravil ji lehkou úklonou. „Vítej, má paní Galadriel.“

„Haldire,“ usmála se. „Mé srdce plesá vidět tě opět zdravého,“ natáhla k němu bílou ruku a pohladila ho po tváři. Haldirův pohled z ní však sklouzl na vystupující elfy za jejími zády. „Ó Haldire, je mi to tak líto.“

„Nepřijel?“ zeptal se s poslední nadějí a zdrceně zároveň.

„Úkol prince z Ithilienu ještě ve Středozemi neskončil. Náš čas však již minul.“

„Poslední loď?“ zašeptal Haldir.

„Ano, Haldire. Toto byla naše poslední loď. Poslední loď elfů, která opustila Šedé přístavy, aby přivezla mocné, ty, jež nesli Prsteny. Je mi to líto.“

Orophinova dlaň sevřela bratrovo rameno, ale Haldir jej nevnímal. Hleděl dál na šedou loď jako by pořád čekal, že přece jen nakonec se objeví zlatá postava, po níž toužil.

Elfové již z přístavu dávno odešli, avšak Haldir stál dále na jednom místě. Oba bratři stáli s obavami po jeho boku. Náhle jako by se vše zlomilo. Haldir zavřel oči. Tak tedy vše končí. Cítil, jak mu srdce proklál střep nevýslovné bolesti, která ho srazila do kolen. Natáhl ruku k moři, tam odkud připlula šedá loď, tam kde za obzorem ležela Středozem. Po světlé tváři stékaly stříbrné pramínky. Poprvé proléval Haldir slzy. Poprvé, protože tentokrát již nedokázal nést svou bolest, protože nyní již nebyla naděje, v níž věřil. Cítil, jak mu mezi prsty prokluzuje chladný vítr.

„Sbohem, má lásko... mé srdce... má naděje... můj princi...“ Věděl, že se to stane. Věděl, že když ho nechá odejít, už se nevrátí. Už nikdy nebudou spolu.

 

 *****

 

Slunce neúnavně putovalo na své celodenní cestě. Už dávno se přehouplo do své druhé poloviny. Příjemně hřálo a jeho paprsky se odrážely ve zlatých vlasech elfa stojícího na přídi šedé lodi. Dlouhé prameny vlály v chladivém mořském větříku společně s dlouhým šedivým rouchem. Oči modré jako letní obloha hleděly do dálky, toulaly se po obzoru. I jeho myšlenky odlétaly tím směrem.

Tam na obzoru již byla vidět zelená země. Pomalu se přibližoval i přístav s šedými moly a loděmi s bílými plachtami. Z lesů vystupovaly šedé stavby přístavu, mohl rozeznat bílé cesty a pestré postavy sbíhající k moři. Mezi třepotáním plachet, ševelením větru v ráhnoví, křikem racků a narážením vln do boků lodi, zachytily jeho citlivé uši zpěv. Veselá píseň se nesla nad hladinou, aby přivítala šedou loď a doprovodila ji bezpečně do přístavu.

„Jsme tady, Gimli,“ oznámil Legolas.

„Ach ano, ano!“ zaplesal trpaslík a pospíšil vedle přítele. Vytáhl se na špičky, aby mohl pohlédnout z lodi na novou zemi. „Naposledy, než zemřu, budu moci pohlédnout na touhu svého srdce, nejvzácnější klenot, jehož vzpomínku uchovávám ve své mysli.“

Modré oči se sklopily k němu. Zestárl. Kdysi divoké rudohnědé vlasy a vousy byly sněhobílé, tvář zbrázdily vrásky a jeho záda se ohnula pod roky života. Při pohledu na něj si uvědomoval dlouhé roky, které strávil sám ve Středozemi, dlouhé roky, kdy sám musel potlačovat hlas svého srdce. Ale již ne déle! Zahleděl se zpět k přístavu.

Zanedlouho mohl rozeznat tváře elfů, kteří je přišli přivítat. Četl v nich překvapení. Nikdo již nečekal, že by se po sto dvaceti letech objevila další šedá loď. Ach, sto dvacet let čekal, než znovu mohl spatřit známé tváře přátel.

 *****

Orophin nevěřícně hleděl na šedou loď, která mířila v molu. Na přídi zářila zlatá postava, která zastiňovala všechny ostatní. Plavé prameny, v nichž se zrcadlilo slunce, jí povlávaly kolem pasu, světlá kůže zářila spalujícím vnitřním žárem, který se odrážel i v modrých očích stříbrnými hvězdičkami. Štíhlé tělo kryly záplavy šedého královského roucha a o původu svědčila i mithrilová čelenka. Viděl připlouvat mnoho lodí a elfů, ale žádný z nich se však nemohl vyrovnat princi, i obraz Paní Galadriel se zdál pouze bledým v porovnání se zlatým půvabem lesního elfa.

„Orophine,“ vytrhl jej z okouzlení měkký hlas. Uvědomil si, že Legolas již stojí před ním a zdraví ho. Jak jen dlouho na ten okamžik čekal a přece...

„Vítej, princi Legolasi,“ sklonil se před ním. Nedbaje na okolí, sevřel jej Legolas do náruče. Překvapeně Orophin zamrkal, ale objetí opětoval.

„Jsem tak rád, že jsem tady,“ zašeptal Legolas. Jeho oči však pátraly mezi okolními elfy. Kde je Haldir? Celou dlouho dobu doufal, že doplul do Valinoru, že se uzdravil... Pohled tmavých očí jeho bratra však v sobě nesl cosi pochmurného, co v obavách rozbušilo jeho srdce. „Co se stalo?“

Tmavý pohled se sklopil, když se vedle nich ozvalo přivítání Paní Galadriel. „Takové překvapení! Nikdo nečekal, že připluje ještě nějaká loď! Vítej, Legolasi! Pojď s námi. Přestože váš příjezd byl více než nečekaný, připravili jsme vám hostinu na přivítanou. Pojď a povídej!“

Bezmocně byl unášen proudem světlých rukou do zahrad a tmavé Orophinovy oči mu zmizely v davu veselých elfů. Nechal se usadit do stínu košatého stromu a přijal pohár osvěžujícího vína. Odpovídal na otázky, avšak jeho pohled neustále hledal. Slunce začalo zapadat a elfové již nabaženi posledních novinek ze Středozemě, počali zpívat.

Legolas se stáhl do stínu stranou od veselících se elfů, aniž z nich spustil zrak. Konečně zahlédl Orophina. Jejich pohledy se střetly a v tichém dorozumění jej princ následoval ze zahrad.

„Konečně,“ oddechl si, když stanuli sami za městem. „Dlouho jsi mě nechal čekat, příteli. Ale teď mi pověz, co se stalo. Kde je Haldir?“ Naléhavě sevřel dlaněmi elfova ramena a zahleděl se do temných očí. „Je tady?“

Orophin lehce přikývl, chmury však ze sličné tváře nezmizely. „Pojď se mnou,“ řekl nakonec. Vedl prince bílou cestičkou lesem. Stíny stromů ohlašovaly nadcházející noc a mezi jejich listy se objevila první hvězda. Rozzářilo se jich však mnohem víc, než došli k malé osadě bílých elfích staveb proplétajících se mezi lesem. Do tmy z nich zářila zlatá a stříbrná světýlka.

Vstoupili do jednoho z obydlí, která princi připomínala stavby v Roklince.

„Legolasi, vítej!“ oslovil ho známý hlas, který přiřadil Rumilovi dřív, než jej spatřil vystupovat ze stínu oblouku dveří. Sklonil hlavu k pozdravu a čekal, až se objeví i poslední z bratrů. Ovšem Haldir stále nepřicházel.

„Nevěřil jsem, že přijedeš,“ přerušil ticho Rumil. „I když se nás Orophin snažil přesvědčit o opaku. No, zase měl jednou pravdu... Jdeš však pozdě.“

Pozdě? Srdce mu znovu začalo poplašeně tlouct. Co se děje? Následoval Rumila, který ho gestem vyzval, aby prošel dveřmi, z nichž se vynořil. Na prahu však zůstal bez dechu stát. Útulný pokoj byl osvětlen několika svícny, které ozařovaly světlou postavu na posteli. Haldire! Ležel bez pohnutí, tmavé oči ukryté za křehkými víčky s dlouhými řasami, které vrhaly stíny po bledé tváři. Plavé vlasy spočívaly na polštáři, bez svého mitrilového lesku, bez života. Přesto se Legolasovi chvělo srdce nad jeho krásou, jejíž vzpomínku nosil ve svém srdci.

„Haldire,“ zašeptal a okamžitě poklekl k loži. Uchopil do dlaně světlou ruku, která spočívala na bílé pokrývce, a přitiskl si ji ke rtům. Cítil, jak mu do očí vstupují slzy. „Co se stalo?“ zašeptal. Věděl, že oba bratři ještě stojí za ním.

„Poté, co dorazila poslední loď,“ ozval se Orophinův  hlas, „se vzdal naděje. Pomalu se nám vzdaloval, přestal s námi mluvit, nevycházel ven... pak už nás ani nevnímal... až jsme ho jednoho dne nemohli vzbudit. Je srdce tluče stále slaběji, skoro nedýchá... Je mi to líto, Legolasi, nikdo mu nedokázal pomoci.“

„Haldire,“ vztáhl ruku a konečky prstů pohladil chladnou tvář. „Jsem tady, slyšíš mne. Prosím, vrať se ke mně.“

Na rameni mu spočinula lehká dlaň, která jej konejšivě pohladila. Vzhlédl do tmavě šedých očí, z nichž vyzařovala bolest, ne menší než jeho. Plavovlasí elfové ztráceli bratra, polovinu svého srdce. Rumil potřásl hlavou. „Je to marné, Legolasi. Je mimo náš dosah. Ani Paní Galadriel ani jiný ze vznešených elfů nic nesvedli.“

Modré oči zaplály, až Orophin povytáhl obočí. Co se Legolasovi prohnalo hlavou? „Smím zůstat?“ zeptal se princ. Tak rád by věděl, nad čím Legolas přemýšlí. Nebyl však žádný důvod, proč by jeho žádost odmítl. Proto přikývl. Chvíli zamyšleně sledoval, jak se Legolas znovu sklonil k jeho bratrovi a pohladil plavé prameny.

„Haldire, tak dlouho jsem čekal, až tě znovu spatřím. Nemohl jsem jen tak opustit Středozemi, přestože mé srdce netoužilo po ničem jiném než odjet za tebou. Měl jsem. Odpusť mi to, prosím. Vrať se.“ Do modrých studánek vstoupily slzy.

„Orophine,“ oslovil plavovlasého elfa bratr a naznačil, aby odešli. Tak dlouho čekali, až se lesní princ objeví. Snad by mu mohli dopřát chvilku klidu.

„Pamatuješ, říkal jsem, že jednou budeme spolu,“ pokračoval Legolas, nevnímaje, že elfové odcházejí. „Věřil jsem v to a stále věřím. Jsem tady a nedovolím ti uniknout. Půjdu za tebou, pokud to bude nutné! Nevzdám se, dokud mi neřekneš, že o mne nestojíš. Znamenáš pro mne všechno a jen tak se tě nevzdám. Udělám pro to všechno. Nikdy jsem ti nic neslíbil, protože jsem věděl, že to tak chceš. Ale tentokrát ti slibuji, že dokud budu dýchat, udělám vše pro to, abych tě přivedl zpět!“

Rozhodně setřel z tváře stříbrnou slzu a vstal. Přistoupil ke dveřím, aby je zavřel. Otočil klíčem, až se tichem noci ozvalo klapnutí a zůstal s Haldirem oddělen od okolního světa. Na chvíli se opřel o dveře a zahleděl se na nehybnou plavovlasou postavu. Srdce se mu při tom pohledu svíralo. Jak ho jen mohl nechat tak dlouho čekat!

Rozhlédl se po pokoji, dokud v nočním stolku neobjevil, co hledal. Pomalu odkládaje šedivé roucho, se vrátil zpět k loži. Vyklouzl z lehkých opánků a položil se k Haldirovi. Odsunul bílou pokrývku, která jej zakrývala a na okamžik položil svou hlavu na Haldirovu hruď. Citlivé ucho zachytilo pomalý a nepravidelný tep jeho srdce a čas od času se zvedl i hrudník v mělkém nádechu. Cítil chlad, který Haldira obklopoval. Jak toužil po tom, aby se jeho paže zvedly a zapletly do zlatých vlasů, aby Haldir pohladil jeho čelo a odehnal z něj všechny mraky. Ale to se nestane, věděl to moc dobře.

Vzepřel se na lokti a pohlédl do světlé tváře. Znovu ji pohladil a sklonil se pro polibek. Věděl, co chce udělat. Pomalu jeho prsty rozepnuly první sponu na Haldirově tunice a rozevřely ji u krku. Vysoký límec odhalil světlou šíji a Legolas se sklonil, aby ji políbil. Tolik si přál spočinout v Haldirově náruči. Ovšem ani ve snu ho nenapadlo, že když se tak stane, Haldir mu bude tak vzdálený. Nádherný ale naprosto netečný.

Rychle rozepnul zbývající spony. Pohladil odhalenou světlou kůži. Živě si pamatoval její hebkost. Konečky prstů přejel po hrudní kosti. Sklonil hlavu a vtiskl na ni polibek. Do očí mu znovu vstoupily slzy. Jedna sklouzla po jeho tváři a dopadla na Haldirův hrudník. Lehce ji setřel. Zavřel oči a políbil světlou šíji. Jeho rty putovaly nad slabým tepem, přehouply se přes klíční kost, aby prozkoumaly prsní sval. Ovinuly se kolem bradavky.

Když políbil i druhou, zvedl hlavu a pohlédl do světlé tváře. Jak moc jej bolel ten pohled. Nebyla v ní jediná známka toho, že by si Haldir uvědomil jeho přítomnost. Jeho tělo nereagovalo na princovy doteky, ani jeden dech se neprohloubil. Srdce setrvávalo v sotva znatelném pomalém nepravidelném rytmu.

Třesoucími se prsty rozvázal tkanice Haldirových světlých nohavic a svlékl je. Kolikrát se mu tajil dech nad vzpomínkou nádherného velitele. Kolikrát si v osamělých nocích vybavoval jeho obraz. Ovinul prsty kolem svého penisu a polaskal ho. Sklonil se k světlé tváři, aby znovu políbil chladné rty.

„Miluji tě, Haldire. Nenechám tě odejít samotného. Dojdu si pro tebe!“

Odhodlaně roztáhl světlá stehna a položil se mezi ně. „Odpusť mi, prosím,“ zašeptal do Haldirových rtů. Cítil, jak se před ním otevírá vstup do chladného těla, až ho přijalo celého. „Vrať se ke mně.“  Zoufale pronikal do milovaného těla.

Chladný vzduch kolem nich znehybněl. Tiché ševelení lesa za okny umlklo. I praskání plamínků svíček jako by najednou odumřelo. Cítil, jak proniká stále hlouběji a vzrušující pocit v podbřišku dosahuje svého vrcholu. Srdce zběsile bušilo v princově hrudi. Ve svých cévách cítil nepravidelný tep Haldirova srdce. Zlatý žár, který mu koloval v žilách, však začal podléhat mrazivému chladu, který se šířil do nejvzdálenějších částí jeho těla. Cítil, jak chlad Haldirova těla zachvacuje jeho vlastní.

„Miluji tě, Haldire. Prosím, nenechávej mě samotného. Vrať se!“

Vyvrcholení jej zasáhlo s oslepující bolestí. Slyšel trýznivý výkřik, který unikl přes jeho rty, než se přitiskly k Haldirovým. Jasné zlaté jiskry, které otřásly jeho tělem, jako by najednou zmrzly a jejich let se spojil do obrovského ledového střepu, který mu pronikl srdcem. Vše se ponořilo do bílé mlhy. Cítil kolem sebe její chlad, pronikal jím, objímal jej, spoutával jej. Hrozivý a přesto podivně uklidňující.

 *****

„Haldire!“ slyšel hlas. Slýchával ho často, pamatoval si zoufalá volání, která však zanikla v bílé náruči mlhy. Nechtěl je slyšet. Nechtěl. Už mu nezáleželo na tom, co se děje. Vše prostupující mlha mu dávala klid, konejšila ránu v jeho srdci. Necítil zničující bolest, která se tak často vracela, když jeho srdce tlouklo milované jméno. Už necítil nic...

„Vrať se!“ Překvapeně si uvědomil, že slyší slova. „Miluji tě, Haldire. Prosím, nenechávej mě samotného. Vrať se!“ Poplašeně naslouchal známému hlasu. Co se děje? Jak je to možné?! Bělavá mlha kolem něj se rozplývala. Její chladné uklidňující objetí mizelo. Cítil, jak do něj proniká teplo. Ne! Nechtěl zpět! Nemůže zpět! Znovu ne!

Ticho prořízl srdceryvný výkřik, který do něj pronikl. Cítil, jak se jeho srdce zachvělo pod ostrou bolestí a začalo divoce tlouct. Bílá oblaka kolem něj získávala podivně nazlátlou barvu a formovala se. Pomalu se před ním objevovala známá tvář s dlouhými zlatými vlasy a láskyplnýma modrýma očima. Viděl, jak k němu natahuje ruku.

To není možné! Byl to jen trik. Legolas nemohl být s ním. Věděl to. Zůstal za mořem. Není skutečný! Obraz se začal rozplývat a v modrých očích se objevilo zoufalství. Princ natáhl svou ruku víc ve snaze dosáhnout k němu. Překvapeně sledoval, jak ho objalo teplo a zlatavý jas zesílil. Znal jej, už jednou cítil, jak jej prostupoval.

Fascinovaně uchopil podávanou ruku. Znovu pocítil, jak v jeho hrudi bije zlaté srdce, jehož rytmu podlehlo jeho vlastní. Cítil, jak se jeho hrudník zvedá pod jiskřícím vzduchem, jak do jeho žil proniká teplá vlna. Vnímal známou chuť medových úst a vůni skořice, která jej obklopovala. Byl to nádherný sen.

Pak však začal tep druhého srdce slábnout. Haldir otevřel šokovaně oči. Medové rty se od něj odpoutaly a zlatavý přízrak se zhroutil na něj. Hedvábné prameny objímaly jejich těla, která se třásla vyčerpáním. Cítil chlad, který se vznášel kolem nich. Nebyl to sen!

Ačkoli jeho tělo protestovalo proti jakémukoli pohybu, podařilo se mu zvednout ruce. Lehce objal zlaté tělo. Nemohl tomu uvěřit! Princ se jemně pohnul a Haldir najednou pohlížel do jasně modrých očí, ze kterých prýštily potůčky stříbřitých slz. Nedoufal, že by je někdy ještě viděl. Chvělo se mu srdce pod intenzitou citů, které v nich četl. Donutil se zvednout ruku a odsunul z pobledlé tváře pramen zlatých vlasů a pohladil ji.

„Promiň, Haldire,“ zašeptal Legolas. Neschopen udržet hlavu vzpřímeně, nechal ji klesnout. Opřel čelo o Haldirovo rameno a zavřel oči. Třásl se chlady a srdce mu tlouklo slabě a nepravidelně. Cítil v něm stále stín ostré bolesti, která jej proklála, když je spojil. Haldirovy bolesti.

„Ne, Legolasi,“ ozval se po chvíli Haldirův tichý hlas. „Já ti nemám co odpouštět. To ty mi promiň. Nedokázal jsem to. Ztratil jsem svou víru. Myslel jsem, že jsem tě ztratil navždy. Znamenal jsi pro mě všechno.“

„A znamenám ještě?“

„Nezasloužím si tě.“ Legolas překvapeně zvedl hlavu a vyhledal temně modrý pohled. „Dal jsi mi všechno, ale já tobě nic.“

„Proč to říkáš?“ modré studánky hledaly zmateně odpověď. „Víš, že to není pravda. Dal jsi mi sebe, svou lásku. Kdo by mi mohl nabídnout víc? Co víc bych mohl chtít? Miluji tě a jediné, co jsem si kdy přál a přeju, je zůstat s tebou.“

„Můj překrásný princi,“ Haldir se lehce pousmál a pohladil světlou tvář, jíž se vracela zlatavá barva, jak usychaly pramínky slz. Hedvábná kůže pod jeho prsty lehce zajiskřila. „Budu nejšťastnější elf, protože se tak splní i mé největší přání. Miluji tě, Legolasi...“

Pokud chtěl Haldir ještě něco dodat, Legolasovy rty, které se přitiskly na jeho, mu to nedovolily. Něžná ústa před ním otevřela svá medová zákoutí a vlákala jej dovnitř. Znovu Haldir pocítil, jak tluče princovo srdce, jak se chvěje pod návaly citů. Nebo to bylo jeho vlastní? Překvapeně si uvědomil, že spojení mezi nimi je zpátky. Křehká víčka skryla modré studánky a Legolas zašeptal je jeho rtů: „Pak jsem tvůj.“

„A já tvůj,“ Haldir se lehce usmál. Ať to byla síla zlatého elfa nebo samotných Valar, věděl, že v tuto chvíli se jejich srdce navždy spojila v jedno.

 

Konec.