MatsChristiana's World

Hra na lásku

 

Kapitola I. 

Bylo krátce po půlnoci. Na nebi barvy sametové černi zářil měsíc v úplňku a kolem něj byl rozeset bezpočet hvězd. Lehký vánek zdvíhal světlé hedvábné závěsy u oken a balkónů šedivých a bílých staveb. Od řeky doléhal tichý zpěv jejich vod a z luk cvrkot nočního hmyzu. Tiše ševelily větve stromů i stébla trav. Všude vládl klid.

Skoro všude. V síni ohně dohořívala poslední svíce, až zůstaly jen teplé odlesky plamenů z krbu, které stačily k tlumenému osvícení místnosti. Poslední elfové, kteří zůstali ještě vzhůru, seděli na zemi v jakémsi pochroumaném kruhu, naprosto nehledíce na svůj stav a původ. Pochroumaném protože málokdo z nich by dokázal sedět v dostatečně vzpřímené poloze. A tak pololeželi v měkkých polštářcích, které si do síně včas nechali nanosit.

Sedm elfů a dvě elfky, nejvznešenější tří elfích říší! Glorfindel nejistě odložil prázdný stříbrný pohár a děkoval Valar, že se opřel ramenem o jednu z masivních židlí, protože se mu roztočila hlava, když se nadzvedl, aby se rozhlédl. Postupně se pokusil zaostřit svůj pohled na rozmazané postavy kolem sebe. Jako prvního zahlédl Elronda, který se právě s Thranduilovou pomocí pokoušel posadit. Což se mu ovšem nepovedlo a oba vládci skončili na jedné hromádce s Celebrían a chichotali se hůř než skupina elfek z Arwenina doprovodu. Ta ostatně byla první, koho poslali spát a vzápětí následovala i ostatní mládež, tedy lesní princ Legolas a k nerozeznání stejná dvojčata Elladan a Elrohir. Ani jeden z nich nedosáhl ještě své plnoletosti a tak otcové usoudili, že na zábavu dospělých mají ještě čas a poslali je pryč. 

Pak jeho modrý pohled našel plavovlasou dvojici nad něčím, co vypadalo jako hra. Glorfindel by pozvedl udiveně obočí, kdyby dokázal zapojit ty správné svaly. Pokud si dobře pamatoval, tak ještě před několika minutami tam s nimi byl i tmavovlasý Erestor, který se jim pokoušel radit, jak nejlépe zvládnout taktiku na hracím bojišti. Kde tu hru vzali? Neviděl ji už snad celá staletí. Že by ji přivezl Haldir z Lórienu nebo snad Saelbeth z Temného hvozdu? Určitě to byl Saelbeth, který ji zabavil svému žáčkovi, mladičkému lesnímu princi. Ale kam zmizel Erestor? Byl poslední, kdo měl u sebe džbán s vínem! Kdyby se mu chtělo přemýšlet, možná by si vzpomněl na nějakou kletbu v trpasličím jazyce pro Elrondova poradce, že zmizel i s vínem!

Vedle nich se o svého manžela opírala Galadriel. Glorfindel několikrát zamrkal, aby si  pročistil pohled a znovu na dvojici zaostřil. Nezdálo se mu to! Bělostné roucho elfí paní bylo rozhaleno až k pasu. Na okamžik pozvedla víčka a modrý pohled se střetl s Glorfindelovým. Koketně našpulila rty, zatímco naklonila hlavu, aby měl Celeborn lepší přístup na její štíhlý krk. Její tělo se prohnulo vstříc laskajícím rukám, které odhalily její ňadra. Jednu ruku pomalu sunula po stehnu, vytahujíc hedvábnou látku vzhůru. Postupně se odhalovalo její štíhlé lýtko, stehno až odkryla i klín. Avšak Glorfindelův pohled sklouzl k její druhé ruce, která hladila vnitřní stranu Celebornova stehna. Bělostné prsty přeběhly po vyboulené látce Celebornových nohavic a Glorfindelův pohled se rozšířil.

Cítil, jak se ho zmocňuje vzrušení. Jako by sám cítil její ruku ve svém klíně. Nedokázal odtrhnout oči od jejích štíhlých prstů rozvazujících tkanice nohavic. V tu chvíli si uvědomil, že Celebornovo honosné roucho leží kdesi za ním. Spěšně pokochal svůj zrak na jeho štíhlém těle objímaném závojem světlých vlasů, než znovu sklouzl k  laskající ruce, která v tu chvíli uvolnila napjatou látku...

Glorfindel zasténal. Tělem mu proběhla slastná vlna, pod níž zvrátil hlavu. Cítil, jak se štíhlé prsty dotýkají  napjatého pohlaví, jako by hladily jeho vlastní.

„Líbí se ti?“ Horký dech ovanul jeho ucho. Cítil, jak špička jazyka přeběhla po jeho křivce až k citlivé špičce, kolem níž se ovinuly sametové rty. Glorfindel zapředl a vypnul se proti vzrušujícímu doteku ve svém klíně. „Vzrušující pár, že?“

Teprve teď si Glorfindel uvědomil, že se mu to nezdá. Otočil se za hlasem. Modrý pohled se okamžitě ponořil do čokoládových očí. Něžná ruka opustila jeho klín a pomalu se sunula po břiše a hrudi, než pohladila šíji a vklouzla do zlatých vlasů, v nichž našla špičaté ucho. Překvapeně rozevřel oči. Pohlížel do tváře  Erestora. Ale bylo to jako by ji viděl poprvé. Jako by najednou byl pryč ten nesmělý elf, kterého vždy zahlédl mihnout se Elrondovou pracovnou. Již mnohokrát si prohlížel jeho tvář, když si myslel, že jej nikdo nevidí. Něco ho na tmavém elfovi zaujalo, ale ani teď ještě nedokázal říct co.

Se zatajeným dechem sledoval, jak se Erestor sklonil k němu blíž, až se jejich rty téměř dotýkaly. „Koho z nich bys chtěl?“ Jako hypnotizován hleděl do tmavých očí. Cítil, jak se jeho rtů dotkla špička sametového jazyka, když si Erestor navlhčil rty. „Nebo bys chtěl někoho úplně jiného?“ Temný zrak opustil jeho studánky a pohlédl za něj. Prsty laskající jeho protáhlé ucho sklouzly po pevné čelisti a otočil jeho hlavu za svým pohledem.

Glorfindel překvapeně vydechl, když se jeho pohled zaostřil na Elronda, který pečlivě svlékal kousek po kousku Thranduilovu róbu, hladě a líbaje každičký odkrytý centimetr zlaté kůže. Se zvědavě našpulenými rtíky je bedlivě sledovala Celebrían, sama rozepínajíc svůj bělostný šat. Odhodila jej stranou a její štíhlé ruce se natáhly k Elrondovi. Zdálo se mu to, nebo na ni Thranduil mrknul?

Nezdálo, neboť lesní král se nadzvedl a přesunul tím Elronda do její náruče. Bělostné prstíky odsunuly z Elrondovy šíje temné prameny a okamžitě začaly hbitě rozepínat světle fialkovou róbu. Její drobná ústa se přitiskla na obnažený krk pod špičaté ucho. Glorfindel fascinovaně sledoval, jak její ruce pronikají pod hedvábnou látku. Téměř cítil její dotek. Modrý zrak však ulpěl na Thranduilově hříšném úsměvu, s nímž se vytáhl ke dvojici. Jeho ruce rozevřely Elrondovo rozepnuté roucho a odhalily pohled na klenutou hruď vládce Roklinky.

Glorfindel zasténal, když prsty čtyř rukou přeběhly přes Elrondovy bradavky a smyslně je sevřely. Cítil, jak se i jeho tělo prohýbá a vypíná. Uvědomoval si horký dech, který hladil jeho šíji, a drobné polibky, pod nimiž naklonil hlavu, aby jim poskytl větší prostor.

„Kouzelní, že?“ zapředl mu do ucha tichý hlas, který jej rozechvěl. „Tak žádostiví...“ Zavřel oči a zasténal, když Erestorovy prsty sevřely přes lehkou tuniku jeho bradavky. Stěží jeho mysl zaregistrovala, že se již opírá o štíhlé tělo Elrondova poradce. Horké rty polaskaly špičku jeho ucha. „Nechtěl bys teď být na Elrondově místě?“

Něžná dlaň opustila jeho hrudník, aby se pomalu sunula dolů, k jeho klínu. Prsty druhé ruky pootočily jeho hlavu. „Nebo bys raději okusil umění lórienského velitele?“ šeptaly dál horké rty. „Podívej se na něj...“

Ztěžka otevřel oči a zaostřil na plavovlasou dvojici. Vzrušením rozšířené zorničky se mu ještě více roztáhly.

„... tak nádherný...“

Sklouzl pohledem po štíhlém těle lórienského elfa, na jehož světlé kůži se odrážely plamínky ohně v krbu. Pod ní při každičkém pohybu hrály svaly. Fascinovaně sledoval, jak poklekl mezi Saelbethova stehna a sklonil se k jeho hrdě se tyčícímu penisu. Tmavě modré oči se na chvíli upřely do Glorfindelových. Špičkou jazyka si provokativně navlhčil rty. Ale pak již jeho smyslná ústa do sebe vsála vzrušené pohlaví a přes Glorfindelovy rty sklouzlo zasténání. Zvrátil hlavu a jeho boky vyšly vstříc ruce, která znovu polaskala jeho penis.

„Chtěl bys cítit jeho rty na svém těle?“ vzrušující hlas následovala po křivce Glorfindelova ucha špička jazyka.

„Ale možná bys chtěl něco jiného...“

Nedokázal dál vnímat obsah Erestorových vět, naslouchal jen jeho sametovému hlasu, který vysílal vzrušující chvění podél jeho páteře. Jediné, co chtěl, bylo, aby tmavovlasý poradce nepřestával. Cítil teplo vycházející z jeho těla, hřející náruč, v níž ho držel, horký dech, který rozechvíval jeho kůži, lehké a přitom dráždivé polibky, které pokrývaly jeho šíji, vzrušující ruce, které laskaly jeho tělo a vynášely jej do zahrad rozkoše. Tichý výkřik sklouzl z jeho rtů ve chvíli, kdy se jeho tělo otřáslo vyvrcholením.

Spočíval bezvládně v Erestorově náruči se zvrácenou hlavou opřenou o jeho rameno. Těžký dech zvedal jeho hruď a pomalu se uklidňoval. Srdce bušící hlasitěji než kladiva trpaslíků zvolna utichalo, až opět dokázal vnímat zvuky kolem sebe.

Zachytil tiché i hlasitější zvuky milování. Směr, kterým se ubral dnešní večer ho překvapoval. Málokdy byl přítomen na oficiálních jednáních. Lord Elrond ho vždycky informoval o jejich rozhodnutích. Málokdy taky býval v Roklince zrovna, když se konala... Kdyby jeho mysl nebyla omámená vínem a unavená, zřejmě by dovolil svým myšlenkám pokračovat.

Ale tak jen s námahou otevřel oči a vyhledal čokoládový pohled nad sebou. Chvíli se ztrácel v jeho hlubinách, černých jako noční obloha. Jak to že si nikdy nevšiml stříbrných hvězdiček, které v nich jiskřily? Zřejmě to bylo tím, že s nenápadným Elrondovým poradcem ještě pořádně nemluvil. Několikrát mu Erestor vyřídil Elrondův vzkaz, ale to bylo vše. Jinak se nenápadně ztrácel za dveřmi knihovny nebo pracovny.

Rozhodně by v černovlasém elfovi nikdy nehledal bytost, která jej dokázala dnes večer svést. Kde se za plachým zevnějškem vzala? Vytáhl se k němu, aby políbil ty hříšné rty... Avšak jeho ústa zastavily světlé prsty. Zmateně hledal odpověď v temných očích, které se však jen pobaveně leskly.

„... a možná bych chtěl něco já,“ zašeptal sametově svůdný hlas a konečky prstů pohladily jeho rty.

Štíhlé paže kryté černým hedvábím jej opatrně pustily a Erestor se od něj odtáhl. Udiveně k němu vzhlédl, když se postavil.

Čokoládový pohled přeběhl po Glorfindelově napůl odhaleném těle, než znovu vyhledal modré oči. „Jsi překrásný,“ zapředl Erestor. Vzápětí zavlálo jeho černé dlouhé roucho a o chvilku později se za ním zavřely dveře.

Glorfindel překvapeně zamrkal, když se jeho omámená mysl snažila strávit rychlost Erestorova odchodu. Měl v hlavě najednou příliš mnoho myšlenek. Stále jej udivovala přeměna tichého elfa ve svůdnou bytost, která jej právě opustila... Erestor jej odmítl. Nebo ne? Mohl by mít o něj zájem? Nebo se jen bavil tím, jak jej sváděl? A že mu to šlo zatraceně dobře! Zachvěl se při vzpomínce na vzrušující hlas, jemná ústa a něžné ruce... Co tím sledoval? Co chtěl?

Cítil, jak mu začíná pod přemírou přemýšlení třeštět hlava. Zřejmě teď bude nejlepší, když se sebere a vyspí se. Pomalu se upravil a pokusil postavit. Vrávoravým krokem (nehodným elfů) došel ke dveřím. Ještě se ohlédl po vznešené společnosti. Na okamžik se jeho pohled střetl s tmavě modrýma očima lórienského velitele, který ho pobaveně sledoval. Nesnášel ten arogantní úsměv! Vždycky si před ním připadal, že Haldir ví víc než on, že do něj přímo vidí, že čte jeho myšlenky. I teď se jej zmocnil pocit, že lórienský elf ví, nad čím přemýšlel. Připadal si, jako by se kolem něj sklapovala past a Haldir tomu s pobavením přihlížel.

Znechuceně si odfrkl, že by se za to nemusel stydět ani trpaslík. Zavřel za sebou dveře a zamířil temnou chodbou ke svým pokojům. Na přemýšlení bude mít dost času zítra...

Kapitola II.

 

Zamyšleně se opřel o rám otevřených dveří a sledoval, jak štíhlá postava tmavého elfa přechází od jedné knihovny ke druhé a netrpělivě otevírá jednu knihu za druhou, jako by něco hledal. Probudil se dnes v poledne z příjemného snu, který se nakonec napůl ukázal jako skutečnost. Mlhavě ale přece jen si vzpomněl na večer s Elrondovým poradcem, jeho vzrušující hlas... Také si vzpomínal, že jej Erestor hned na to odmítl. Co tedy chtěl?

Proto byl teď v knihovně. Zjistit, co Erestor včera sledoval, co od něj chtěl. Nebo nechtěl nic? Potřásl hlavou. Jeho otázky potřebovaly odpovědi! Odpoutal se ode dveří a přistoupil blíž k tmavému elfovi, který netrpělivě listoval knihou, nevnímaje svět kolem sebe.

„Dobré odpoledne, Erestore,“ zašeptal.

Elrondův poradce sebou polekaně trhnul a kniha mu vypadla z rukou. Tmavý pohled s rozšířenými zorničkami spočinul na jeho tváři,  aby se hned na to sklopil, když Erestor sklonil hlavu k pozdravu.

Glorfindel se sehnul, aby zvedl knihu, kterou Erestor upustil. Na okamžik vzhlédl ke stále rozšířeným čokoládovým očím, které na něj opět tázavě pohlédly. Před ním stál ten plachý elf jako vždycky. V tmavém pohledu nebyla ani stopa po včerejšku. Podal mu knihu.

„Děkuji,“ zašeptal Erestor. „Mohu ti s něčím pomoci?“ zeptal se zdvořile a vrátil knihu na své místo, aby vytáhl další.

„Hledáš něco?“ zeptal se zvědavě Glorfindel.

Erestor prolistoval knihu a vrátil ji zpět.

„Bohužel ano,“ přikývl a zpod řas pohlédl nedůvěřivě na Glorfindela. „Dopis pro Círdana. Měl jsem ho včera na stole, a vypadá to, že jsem ho zřejmě omylem založil do některé z knih, které tam byly také. Bohužel ale nevím do které...“ vytáhl další knihu. „Chtěl jsi od mne něco?“

Než ji stihl otevřít, zachytila ji Glorfindelova ruka. Erestor překvapeně zamrkal a vzhlédl k modrým očím, které ho ani na okamžik nepřestaly sledovat. „Chtěl bych si s tebou promluvit,“ zašeptal Glorfindel a naklonil se k němu, až zachytil tajemnou vůni z temných vlasů. Erestor pustil knihu a s omluvným úsměvem ustoupil. Glorfindel překvapeně sledoval, jak se světlé tváře barví lehkým růměncem. Tenhle Erestor nevypadal jako jeho včerejší sen. Znejistěl. Mohl si to všechno vysnít?

Erestor se od něj odvrátil ke knihovně, aby prolistoval další knihu. „A o čem?“ zeptal se tiše, jako by něco provedl a Glorfindel jej přišel potrestat.

Zlatovlasý elf znovu přistoupil k němu blíž a otočil ho k sobě. Shlížel do tmavých očí s rozšířenými zorničkami o malinko menšího elfa. „Jakou hru to se mnou hraješ, Erestore?“

„Hru?“ nevinné čokoládové oči na něj udiveně hleděly. Ale pak se opět sklopily ke knize.

Glorfindelovy prsty však zachytily jeho bradu a pozvedly mu hlavu zpět. „Mhm,“ zavrněl Glorfindel a pohladil konečkem palce spodní ret. „Víš moc dobře o čem mluvím,“ pustil tmavovlasého poradce a sám otevřel knihu, kterou držel, aniž však na jediný okamžik odtrhnul zrak od tmavých očí. „Co je to, co ode mne chceš?“

Erestor pozvedl tázavě obočí a jeho pohled se sklopil ke knize, kterou Glorfindel držel.

„Mohl bys mi dát tu knihu?“

Glorfindel nevěřícně zamrkal. Takto asi u Erestora ničeho nedosáhne. Jak má udělat, aby se v něm znovu objevila bytost ze včerejšího večera? „Mohl by sis na mne udělat dnes večer chvilku času? Teď jsi očividně příliš zaměstnán hledáním svého dopisu a náš rozhovor nikam nevede.“

Erestor s očima opřenýma na předmět v jeho rukou přikývl.

„Výborně, tak tedy po večeři tě budu čekat,“ usmál se Glorfindel. Večer si mohou nerušeně promluvit. Bude mít dostatek času, aby z Erestora dostal alespoň jednu kloudnou větu. Narychlo protočil stránky knihy, než ji Erestorovi podal. „Víš, zajímalo by mě, kam zmizel můj sen...“

Erestor se k jeho ještě většímu překvapení usmál a poklekl, aby sebral dopis, který z knihy vypadl. Glorfindel byl okamžitě u něj a sevřel světlou ruku, která svírala kus papíru. „Kde je, Erestore?“

Dlouhé temné řasy se zachvěly a křehká víčka se pomalu zvedla. Čokoládový pohled se upřel do jeho tváře a jeho intenzita mu vyrazila dech. Najednou si uvědomil, že on již nedrží Erestorovu ruku, ale Erestor jeho a konečky štíhlých prstů hladí vnitřní stranu jeho zápěstí. Světlá tvář se přiblížila k jeho, až cítil, jak Erestorův dech hladí jeho rty.

„Našel jsi ho...“ zapředl Elrondův poradce, až Glorfindelovi přeběhlo příjemné zachvění podél páteře. Co našel? Dopis nebo včerejší svůdnou bytost? Nemohl uvěřit vlastním očím, že byl před ním. Štíhlé prsty se posunuly po jeho paži až na šíji pod zlaté prameny. Našly špičaté ucho a obkroužily jeho křivku.

Ovšem v dalším okamžiku stál Erestor nad ním s pobaveným leskem v tmavých očí, který si pamatoval ze včerejší noci. Lehounce ho konečky prstů pohladily po tváři, než zavlálo černé roucho a tmavovlasý elf zamířil ke dveřím. Glorfindel překvapeně rozevřel oči, když spatřil plavovlasou postavu, která se o ně opírala a sledovala ho.

Erestor se na okamžik zastavil vedle Haldira. Jeho dlaň spočinula na Haldirově hrudi nad založenýma rukama. Ohlédl se ke klečícímu Glorfindelovi a usmál se. Ve zlatovlasém elfovi se na chvíli zastavil dech. Ještě nikdy neviděl něžnější úsměv. Nebýt Haldirovy přítomnosti, usmál by se zpátky. Místo toho se však zamračil, když se Erestor provokativně naklonil k lórienskému veliteli a jeho rty něco zašeptaly do špičatého ucha. Plavovlasý velitel se lehce usmál a odpoutal zrak od Glorfindela, aby pohlédl do tmavých očí Elrondova poradce.

Ještě nikdy Glorfindel nesnášel jeho arogantní úsměv víc! Erestorova ruka, spočívající na Haldirově hrudi, lehounce pohladila světlou tvář lórienského elfa, než se tmavé oči tentokrát s nevyzpytatelným leskem naposledy otočily k němu. Ale pak již tmavá postava Elrondova poradce zmizela v šeru chodby.

Glorfindel se pod pobaveným Haldirovým pohledem postavil a naprosto ignoruje lórienského elfa, chtěl odejít také.

„Ale, ale, ale...“ zavrněl Haldir, když kolem něj procházel. „Nikdy bych si nemyslel, že zrovna tebe uvidím v knihovně...“

Zarazil se a pohlédl na světlou tvář, která se po chvíli otočila k němu. V temně modrých očích to rošťácky jiskřilo a Glorfindelovy myšlenky se zamíchaly ještě víc. Jakou úlohu v téhle rozehrané hře má Haldir? Co mu Erestor řekl? Co ti dva spolu plánují? Nebo si s ním Erestor taky jen zahrává? Ne, Haldir ví víc, mohl to číst z jeho očí.

„A co tady děláš ty?“ obořil se na něj. Připadal si, že on jediný v jejich malé hře ještě neví, o co jde. A to jej dopalovalo.

„Celkem nic, šel jsem náhodou kolem, když jsem zaslechl velmi zajímavý rozhovor. Zapomněl jsi zavřít dveře, Glorfindeli.“

Zlatovlasý elf si tiše odfrknul, což Haldira ještě víc pobavilo. Odpoutal se od dveří a přistoupil k němu. Se soucitným pohledem ho poklepal po rameni. Glorfindel však zachytil jeho zápěstí a přitáhl si lórienského elfa ještě blíž. „Co se tady děje?“

Haldir s ještě větším pobavením vykroutil svou ruku z drtivého sevření. „Nemohu uvěřit, že tě taky dostal. Tebe, slavného Glorfindela z Roklinky! A jak snadno?! Chytl ses na vějičku a ani o tom nevíš...“

„Mluv jasně!“ zavrčel Glorfindel a bylo mu v tu chvíli jedno, že se chová hůř než kdejaký trpaslík.

„Erestor, náš drahý tichý poradce Pána Elronda,“ zasyčel Haldir a jeho pobavený pohled na chvíli nahradilo vzteklé zajiskření. „Nebo se mýlím?“ opět se usmíval. „Nebo jsi to nebyl ty, kdo tady ještě před chvílí klečel?“

„Co ty o tom víš?“ vrčel Glorfindel dál. Nikdy neměl Haldira příliš v lásce, ale teď mu jeho provokování téměř vařilo krev.

„Víc než si myslíš,“ ušklíbl se Haldir klidně.

„Jako vždycky, že?“ Glorfindel se také ušklíbl.

„Nemohu za to, že vím líp než ty, co se kolem tebe děje,“ usmál se spokojeně Haldir a lehce pohladil Glorfindela po tváři.

Naprosto šokován náhlým zvratem ve světlé tváři  se Glorfindel ani neodtáhl, jen hleděl do jiskřících temně modrých očí.

„Co tedy víš?“ zašeptal.

„Ale můj drahý Glorfindeli,“ světlé prsty putovaly po jeho tváři až ke rtům. „Sám moc dobře víš, že ti to neprozradím.“

Zlatovlasý elf zachytil štíhlé prsty. „Jen jednu věc...“ zašeptal. Mohl by se pokusit Haldira přemluvit?

V Haldirových očích se znovu pobaveně zajiskřilo. „Chceš vědět, co Erestor chce, že?“ S úsměvem znovu uvolnil svou ruku a dokončil svůj pohyb. Pohladil Glorfindelovy rty a s žádostivým pohledem upřeným na ně k nim přiblížil svá ústa.

Glorfindel šokovaně ustoupil. Náhlý zájem v Haldirových očích ho zastihl nepřipraveného. Cítil, jak jeho tělo začínalo reagovat na jeho vyzývavou přítomnost, svěží jemnou vůni zlatého lesa, která jej obklopovala, teplo, které sálalo z jeho těla. Ale Haldir se znovu pobaveně ušklíbl.

„Tak to se teď ptáš té nesprávné osoby,“ zašeptal a znovu přistoupil blíž ke Glorfindelovi, který jej nedůvěřivě sledoval. Naklonil se ke špičatému uchu zlatovlasého elfa. „Přestože to vím, neprozradím ti to... Zeptej se jeho. Pokud jsem dobře slyšel, žádal jsi jej na dnešní večer o schůzku...“

Glorfindel zaťal zuby. Co taky mohl od Haldira čekat! Odstrčil elfa, který se zvonivě rozesmál, a práskl za sebou dveřmi. Nelíbilo se mu, co ti dva na něj hráli. Ať už spolu, nebo každý sám. Neměl ani jednu odpověď, naopak přibyly další. Pevně rozhodnut večer získat své odpovědi pospíšil ven, aby dal na cvičišti průchod svým nahromaděným emocím.

Kapitola III.

 

Unaveně odhodil zlatovlasý elf své oblečení a vklouzl do horké lázně v malé koupelně, která přiléhala k jeho pokojům. Celé odpoledne honil po cvičišti své bojovníky, kteří zprvu tiše, ke konci už hlasitě proklínali elfa, který Glorfindela dostal do tak mizerné nálady. A jejich velitel ho proklínal s nimi. Doufal, že si v klidu promluví s Erestorem, najde svůj včerejší sen a ... Co dál? Co vůbec chce dělat?... Mávl nad tím mečem. Myslel si, že to bude snadné. Vůbec nepočítal, že se do všeho připlete Haldir. Jen pomyšlení na lórienského elfa mu zrychlovalo puls.

Spokojeně vydechl, když se jeho tělo ponořilo pod voňavou hladinu. Ale dnes večer nebude žádný Haldir! Erestor souhlasil, že si spolu promluví, v klidu. Pousmál se, když si vybavil čokoládové oči, které na něj hleděly - hravě i žádostivě. Pamatoval si tajemnou vůni jeho vlasů, dotek štíhlých prstů...

Překvapeně vzhlédl, když za jeho zády cvakly dveře. Usnul? Usmál se. Ano, usnul a jeho vzrušující sen pokračoval. Vklouzl rukou pod hladinu a sevřel a zároveň přikryl své vzrušené pohlaví.

„Polož to támhle,“ přikázal tichým krokům, které vešly do koupelny a mávl směrem k polici u umyvadla. Požádal o přinesení čistých osušek. Chtěl se po náročném odpoledni před večeří vykoupat. Vrhnul spěšný pohled na záda elfa, který mu osušky přinesl a teď je ukládal na polici. Zvrátil hlavu a opřel si ji o rám vany. Vzrušený klín se dožadoval své pozornosti.

Ale elf se neměl stále k odchodu. Zamračil se a znovu se k němu otočil. Překvapením se mu rozšířily oči. Jeho modrý zrak se střetl s čokoládovým, který ho se zájmem sledoval. V šedivých nohavicích a bílé tunice Glorfindel Elrondova poradce předtím nepoznal. Erestor se lehce usmál a špička jazyka okamžitě přeběhla po jeho rtech.

Neschopen slova, sledoval Glorfindel, jak tmavý elf pomalu přistupuje blíž k vaně, než se v jejích nohách opřel dlaněmi o mramorový rám a naklonil se nad hladinu. Tmavé oči mu pobaveně jiskřily.

„Opravdu ... zajímavé přivítání,“ zavrněl a sklopil pohled k napjatému penisu v Glorfindelově ruce. S úsměvem povytáhl obočí. „Myslel jsi na mě?“

Glorfindelovy tváře pokryl růměnec, po několika desetiletích, připomněl si zahanbeně. Vytáhl ruku z vody a položil ji stejně jako druhou na rám vany. Marně se narychlo snažil najít odpověď na Erestorův nečekaný příchod. A marně hledal odpověď na jeho komentář, protože ve chvíli, kdy jej napadla, čokoládové oči se pozvedly znovu k jeho a štíhlé prsty rozepnuly horní sponu na bílé tunice. Co Erestor zamýšlí? Jako zhypnotizován sledoval Glorfindel pohyby světlých prstů, když postupovaly dolů, zanechávajíce za sebou rozevřenou látku.

Elegantně Erestor svlékl svou tuniku a odhodil ji na stoličku u dveří. Glorfindel fascinovaně pozoroval hru svalů na jeho hrudi a pažích při tom jednoduchém pohybu. Erestor nebyl bojovník jako on, přesto jeho štíhlé tělo bylo dokonale vytvarované a světlounká zářící kůže se vypínala na rýsujících se svalech. Cítil, jak mu vyschlo v hrdle a vzrušený penis se naléhavě ještě zvětšil.

Konečky prstů rozčeřil Erestor hladinu vody a pomalu začal obcházet mramorovou vanu. Připomínal mu divokou šelmu obhlížející svou kořist a sám se jako kořist také cítil. Přinutil se polknout, aby si svlažil hrdlo, než konečně promluvil:

„Neměl jsi přijít až po večeři.“

Erestor se tiše zasmál, až Glorfindelovi přeběhlo mrazení po zádech. Stál už přímo nad ním. Konečky světlých prstů přeběhly po kousku Glorfindelovy paže, která vyčnívala z vody, k rameni. Zlatovlasý elf se zachvěl. Jakou jen to měl nad ním Erestor zvláštní moc. Stačil jediný pohled, dotek...

Tmavovlasý poradce poklekl za ním a k prstům na jeho rameni se přidala i teplá dlaň. „Však už je PO večeři,“ zvonivý hlas se tiše smál dál. „Zmeškal jsi...“ Druhá ruka stáhla Glorfindelovi zlaté prameny ze šíje a zůstala s nimi ležet na druhém rameni. Na okamžik se na odhalenou šíji přitiskly horké rty, které rozehnaly Glorfindelovy myšlenky ohledně času. Otočil se za Elrondovým poradcem a v tu chvíli nevědomě zadržel dech. Čokoládové oči byly tak blízkou jeho, světlá tvář se téměř dotýkala jeho vlastní, cítil teplý dech, který ho hladil po tváři.

Světlé prsty se dotkly jeho tváře, zatímco byl polapen v tmavých očích se stříbrnými hvězdičkami. „Jsi nádherný,“ zašeptal Erestor. Lehounce pohladil konečky prstů Glorfindelovy rty, než vstal.

Glorfindel nezaváhal a okamžitě byl taky na nohou. Ale Erestorův pobavený pohled, který na něj upřel přes rameno ho zarazil v dalším pohybu. Pozoroval jak čokoládové oči tmavnou a žádostivě se zaleskly. „Vskutku... překrásný,“ zavrněl Erestor.

Již podruhé za večer se Glorfindel začervenal, když si uvědomil, že před Elrondovým poradcem stojí, jak ho Valar stvořili, navíc se vzrušením se tyčícím pohlavím. Erestor zřejmě nehodlal zmizet, jako to udělal už dvakrát. Tentokrát jen došel pro měkkou žínku a mýdlo a vrátil se k němu.

A Glorfindel s rozechvěním sledoval jeho úmysly.

„Klidně se můžeš zase posadit,“ usmál se Erestor. A když ho zlatovlasý elf poslechl, poklekl vedle něj. Aniž na okamžik odtrhnul zrak od zářivě modrých očí, pohladila jeho dlaň paži, která se opírala o rám vany. A pak sklouzla z ramene po klenuté hrudi do vody.

Glorfindel zavřel oči a ponořil se na chvíli pod hladinu. Jen při představě, že se ho tmavovlasý elf hodlá dotýkat, se jeho vzrušení stávalo téměř nesnesitelným. Proklínal chvíli, kdy usnul, protože věděl, že teď už nezíská nad Elrondovým poradcem navrch. Teď jejich rozhovor bude kontrolovat Erestor.

Než znovu na tmavovlasého elfa, který trpělivě čekal, pohlédl, několikrát se zhluboka nadechl. Erestor však soustředil svou pozornost ke zlatým pramenům, které stahoval z jeho ramen. Když si všiml Glorfindelovy pozornosti, krátce se na něj usmál, než se přesunul za něj a pomalu začal vtírat do mokrých pramenů pěnu. Glorfindel pod příjemným pocitem zavrněl a zavřel oči.

Všechny otázky, které se mu celý den honily hlavou, jako kouzlem zmizely a popravdě mu to bylo jedno. Teď byly důležité jen Erestorovy ruce, jejichž doteky chvílemi pohladily citlivé uši a jemnou kůži Glorfindelovy šíje. A pak se zachvěl, když horký dech polaskal špičku jeho ucha:

„Chtěl jsi se mnou mluvit. O čem?“

Erestor opět poklekl vedle něj a Glorfindel znovu vklouzl pod vodu, aby ze svých vlasů smyl bohatou pěnu. Nestihl ještě otevřít oči, když jeho vlasy spláchla příjemně teplá voda. Erestor odložil džbán a usmál se na něj. Hřbety světlých prstů pohladil Glorfindelovu tvář.

Zlatovlasý elf zachytil jeho ruku a jemně políbil štíhlé prsty. K jeho překvapení čokoládové oči potemněly. Nechal svou dlaň sklouznout po Erestorově předloktí. Pohladil jeho paži a štíhlou šíji, až jeho ruka vklouzla do týla pod hedvábné černé prameny.

„Chtěl bych vědět, co to všechno znamená, Erestore. Co ode mne chceš?“ Přitáhl si tmavého elfa k sobě blíž, až opět zřetelně rozeznával jednotlivé hvězdičky v tmavém pohledu.

Erestor se lehce usmál a uvolnil se ze sevření. „Myslel jsem, že ti to Haldir řekl...“

„Haldir,“ odfrknul si Glorfindel znechuceně a opřel se zpět o vanu.

Tmavolasý poradce se zvonivě rozesmál a jeho ruka se ponořila do vody i s jemnou žínkou. Pomalu se pak položila na Glorfindelův hrudník a něžnými tahy jej začala omývat.

„Nemáš ho rád?“ pečlivě opláchl jedno rameno a paži, než se přesunul na druhé. Pozvedl na okamžik pohled k modrým očím, které ho nedůvěřivě pozorovaly.

„Vypadá to, že ty ano,“ zamračil se Glorfindel. Nechtěl o lórienském veliteli mluvit. Chtěl vědět víc o Erestorovi. Odpoví mu vůbec na otázku? Už zase od ní odběhl.

„Ach, můj sladký Glorfindeli,“ zavrněl Erestor a jeho ruka sklouzla zpět na klenutý hrudník, kde hebká látka přejela přes bradavku. V mžiku ji však už dráždily štíhlé prsty. „Copak je možné nemít rád krásu?“ Glorfindelovo tělo se prohnulo vstříc něžné ruce. „Prohlédl sis někdy jeho tvář? Tak hrdá a zároveň tak jemná. Modré oči, tmavé jako vody Bruinen, v nichž se odráží noční nebe s hvězdami...“ Štíhlé prsty přeběhly po jeho plochém břiše a sevřely vzrušený penis. Glorfindel zvrátil hlavu a zasténal. „... Rty hebké jako plátky růže... Vlasy jako nejlepší hedvábí a nejdražší mithril. Kdo by je nechtěl pohladit? Představ si, jak hladí tvou kůži...“

Nedokázal odolávat Erestorovu hlasu. Za zavřenýma očima živě viděl obraz, který popisoval. Viděl pohledného elfa, jehož pouhá přítomnost jej provokovala...

„Pamatuješ si, jak jemně jeho světlá kůže září do nočního šera?“

Ano, moc dobře si pamatoval dokonalé štíhlé tělo...

„Plamínky svící na ní zanechávají svůj zlatý jas. Jak jen je sametová, téměř sama prosí, aby ses jí dotýkal... Ale než to uděláš, jeho jemné ruce se dotýkají tvého těla. Vědí kde, jako by tvé tělo znaly...“

Jako by na sobě jejich doteky cítil, dráždivé, vzrušující... A jeho boky jim vycházely vstříc...

„A pak se k nim přidají ty neuvěřitelně hebké rty, horké, a ty víš, že jim neodoláš, když se uzavírají kolem tvého vzrušení...“

Glorfindel hlasitě zasténal a intenzívní pocit rozkoše, který se soustřeďoval v jeho klíně, vytryskl do celého těla. Cítil, jak mu zběsile buší srdce a jen ztěžka dýchá. Za okamžik si uvědomil i lehké polibky, které pokrývaly jeho zakloněnou šíji a rameno.

Trpělivě Erestor čekal, dokud se dech zlatovlasého elfa neuklidnil, než znovu promluvil: „Chtěl bys jej, Glorfindeli, že ano?“

Věděl, že ode dneška se nebude moci na lórienského elfa podívat, aniž by ho viděl Erestorovýma očima, aniž by nezatoužil doopravdy pocítit hebkost jeho kůže, zkušená ústa... Co tím Erestor sledoval? Ztrácel se v jejich malé hře čím dál víc.

„Nebo bys chtěl ještě něco jiného?“ hříšné rty políbily chvějící se špičku jeho protáhlého ucha.

Zase ta otázka...

Tmavovlasý elf se zvedl a přistoupil ke dveřím, kde zvedl svou tuniku. Glorfindel se za ním rychle otočil. Tentokrát nemůže jen tak odejít.

„Neodpověděl jsi mi,“ zarazil Erestorovy kroky.

Elrondův poradce se k němu otočil a lehce se usmál. „Ty mi taky ne...“ Oblékl si rychle bílou tuniku a pak už Glorfindel zaslechl jen tiché kroky.

„Zatraceně!“ zavrčel zlatovlasý elf. Udělal to zase! Zase odešel, aniž by mu cokoliv prozradil. Ba co víc, s každým slovem v něm probouzel větší a větší žár, téměř posedlost tmavým elfem. Udivovala ho  jeho vlastní neschopnost přemýšlet v přítomnosti Elrondova poradce. Jako by ho ty čokoládové oči zbavovaly myšlenek a nahrazovaly je primitivní touhou. Už znovu nesmí dopustit, aby jej takto ovládl.

Dokáže však odolat své žádosti? Vylezl z vody, která nesla stopy jeho vášně. Může jí odolat? Chce jí odolat?

Kapitola IV.

 

Opřel se o štíhlý kmen stromu a zahleděl se na plavovlasou postavu, která se připojila k malé soutěži skupiny lučištníků z Roklinky a Lothlórienu. Sledoval bedlivě každý Haldirův pohyb, neunikl mu jediný úsměv, jediné vyzývavé gesto, když neomylně trefoval cíl. Erestorova vzrušující slova jej pronásledovala celou noc, nedávala mu zapomenout na pohledného lórienského elfa. Celé dopoledne mu vrtala hlavou.

Bylo nepochybné, že Haldir ví o celé Erestorově hře, rozhodně víc než Glorfindel. Mohlo by to být celé tak jednoduché, jak si začínal myslet? Stačilo odpovědět Erestorovi na jeho otázku? Ale co bude pak? Co udělá Elrondův poradce? Věděl, že musí s Erestorem znovu mluvit. Ale dnes to nebylo možné, protože Elrond svolal poradu...

Proto stál teď ve stínu stromů a s nezakrytým zájmem pozoroval Haldira. Mohl by jej přesvědčit, aby mluvil? Jak? Haldir věděl, že zlatovlasého elfa jeho společnost provokuje a zřejmě schválně ještě více hýbal emocemi. Moc dobře si Glorfindel vybavoval jeho krátký ale intenzívní žádostivý pohled, i nečekané záblesky hněvu... Haldir byl nepředvídatelný.

Zřejmě si lórienský velitel uvědomil, že je pozorován, protože jeho tmavě modré oči našly Glorfindelův pohled. Pozvedl tázavě obočí a jeho rty se zvlnily do vyzývavého ušklíbnutí. Ano, Haldir jej provokoval, vždy a rád. Glorfindel cítil, jak se mu zrychluje tep. Ale dnes byl odhodlán nepodlehnout mu, naopak chtěl využít Haldirovu taktiku proti němu.

Lórienský elf odložil luk a pomalu zamířil přes louku k němu. Glorfindel musel uznat, že jeho světlá postava byla pastvou pro oči. Pod šedivou tunikou, nedbale rozepnutou u krku, a přiléhavými nohavicemi hrály při každém kroku vytrénované svaly. Dlouhé plavé vlasy, jejichž barva se podobala mithrilu, lehounce vlály a temně modré oči jiskřily životem. Věděl, že takový obraz byl schovaný kdesi mezi jeho vzpomínkami, věděl, že tam je kouzelný první dojem z lórienského elfa, který však rychle překryly jiné emoce.

Haldir se zastavil dva kroky před ním a temně modré oči si Glorfindela prohlédly od hlavy k patě. Naklonil lehce hlavu ke straně, když ponořil svůj pohled do zářivě modrých studánek.

„Čemu vděčím za ten nečekaný zájem?“

„Sledoval jsem střelbu...“

„Sledoval jsi mě,“ přerušil jeho lež Haldir a přistoupil blíž. „Od chvíle, co jsi sem přišel,“ pokračoval šeptem a Glorfindel cítil, jak jej lehounce mrazí podél páteře. Jeho hlas získal tichým šeptem sametový nádech a připomněl mu jiný, svůdný, Erestorův.

K Haldirovu překvapení se zlatovlasý elf odpoutal od stromu a překonal i zbývající vzdálenost mezi nimi. Oba byli stejně vysocí a jejich modré pohledy se víc než kdy jindy zaklesly.

„Ano,“ zavrněl Glorfindel. „Získal jsem na tebe nový pohled,“ zvedl ruku a jemně hřbety prstů pohladil Haldirovu tvář. Hebká! Jak jen byla jeho kůže hedvábná. Zorničky tmavých očí se rozšířily údivem. Hned na to však přimhouřil nedůvěřivě oči.

„A kterýpak ptáček zpíval?“ Haldirův hlas zůstával stále kontrolovaný v tichém podmanivém šepotu.

„To víš sám nejlíp,“ Glorfindel nechal sklouznout svou ruku na Haldirovu šíji a pomaloučku konečky prstů sledoval rozepnutou tuniku. Hbitě rozepnul ještě jednu sponu a pohladil světlou kůži nad hrudní kostí. Zdálo se, že Haldir není schopen slova. Jen  jeho modré oči  ztmavly do barvy noční oblohy.

Když se však chystal rozepnout další stříbrnou sponu, zachytila Haldirova ruka jeho zápěstí a zastavila jej. „Co tedy po mně chceš?“

„Já? Nic. Ty jsi sem přišel. Já jsem tě jen... sledoval,“ pronesl Glorfindel nevinně.

Haldir se pobaveně zasmál a zlatovlasý elf se zachvěl. Než se vzpamatoval, vtáhl jej Haldir mezi skupinku stromů, u nichž stáli. Teď byli skryti zrakům všech a Glorfindel si uvědomil, že ztrácí svou jistotu. Uvědomoval si teplo, které vyzařovalo z Haldirova těla a místa, kde se ho dotýkalo, téměř pálily. Cítil známou jemnou vůni zlatého lesa. „Vskutku,“ ušklíbl se Haldir a přiblížil svou tvář ke Glorfindelově, až se téměř dotkl svými rty jeho. „Ne, můj drahý Glorfindeli, ty jsi sem nepřišel jen tak, pozorovat mě. Něco bys rád,“ zavrněl.

„Možná,“ odvětil Glorfindel a uvolnil svou ruku ze sevření. Vrátil ji na Haldirův hrudník tam, kde ji lórienský elf zarazil, a rozepnul stříbrnou sponu jeho tuniky. Nechal svou dlaň vklouznout pod světlou látku a pohladil světlounkou kůži vypínající se nad prsním svalem. Konečky prstů přeběhly přes bradavku a cítil, jak se Haldir zhluboka nadechl, jak horký dech hladí jeho rty.

Haldirovy paže jej pomalu objaly a přitáhly lórienskému elfovi zcela do náruče. Cítil, jak pohladily jeho záda, než jedna dlaň proklouzla pod jeho vlasy do týla. Věděl, že jeho tělo reaguje na Haldirovu blízkost a nejinak tomu bylo u lórienského velitele. V tmavě modrých očích stále byla nedůvěra a byl si jist, že i jeho pohled jej zrazuje. Příliš dlouho mezi nimi bylo napětí, aby si byli jisti, že ten druhý neudělá něco nečekaného.

„Tak mi prozraď to malé tajemství,“ zapředl Haldir a Glorfindel cítil, jak se jejich rty lehounce při těch slovech dotkly.

Pomalu posunul svou dlaň po Haldirově hrudi na šíji do vlasů v týle. Jak jen byly měkké, nejlepší hedvábí se s nimi nemohlo rovnat. Všechno se zdálo na Haldirovi najednou tak dokonalé. Věděl, že by neměl, že něco takového neměl v plánu, ale nedokázal odolat. Opatrně spojil jejich rty. Haldirovy zorničky se překvapeně rozšířily, ale nestáhl se. Naopak jeho ústa vyšla vstříc Glorfindelově polibku.

Zlatovlasý elf nechal klesnout víčka. Haldirova ústa byla omamná, horká, něžná i žádostivá zároveň, vzrušující. Chutnala po kapkách rosy na letních květech. Věděl, že teď už na ně nebude moci zapomenout. Že ať řeknou cokoliv, vždycky se mu vybaví jejich kouzelný polibek...

„Můj pane!“ k jeho uším dolehlo zavolání jednoho z lučištníků Roklinky.

Zklamaně přerušil polibek a zavrčel, pokládaje světlé čelo na Haldirovo rameno. Proč teď? Proklínal elfa ve všech trpasličích nářečích, na něž si vzpomněl. Jeho muži si vždycky uměli vybrat chvíli! Museli ho vyrušit zrovna teď? Haldirovy paže ho pustily.

Zvedl hlavu, aby pohlédl do tmavě modrých očí. Sledovaly jej napůl nevěřícně, napůl pobaveně. A Glorfindel nevěděl, co si má vybrat. Zřejmě to od něj lórienský velitel nečekal, po pravdě to nečekal ani Glorfindel. Ale nejraději by si přitáhl Haldira zpět. Jeho rty ještě vlhké od polibku byly neodolatelné. Zvedl ruku, aby je pohladil.

„Chtěl jsem s tebou mluvit,“ zašeptal Glorfindel odpověď.

Odvrátil se od plavého elfa a odcházel z úkrytu stromů, aby zjistil, proč jej volají. Jeho kroky však na okamžik zastavila Haldirova slova: „O Erestorovi?“

Otočil se a lehce se usmál. Opravdu zněl tón Haldirova hlasu ublíženě? Neurčitě zavrněl. Celá tahle hra se týkala Erestora. Ale doufal, že se k tomu dobere přes lórienského elfa. „Spíš o tobě,“ usmál se a odešel.

Přesto jeho citlivé uši zachytily zašeptání: „Možná bychom mohli v našem rozhovoru pokračovat později...“

Usmál se ještě víc a elf, který jej předtím volal, na něj nevěřícně zůstal civět. Už dlouho neviděl Glorfindela v tak dobré náladě. Ano, mohli by pokračovat později...

Kapitola V.

 

... kdyby jeho pozornost neupoutal u večeře tmavovlasý Elrondův poradce. Přišel pozdě, což nebylo pro nikoho žádné překvapení. Ale nejedna hlava se zvedla, když se několik kroků od stolu zarazil. Erestor seděl přímo naproti židli, která byla určena pro něj, a vedle něj mu do elegantního ucha něco šeptal Haldir. Glorfindel se zarazil, když se čokoládové oči upřely na něj.

A celou dobu se od něj neodtrhly. Glorfindel zpočátku nepohodlně těkal očima mezi svým talířem, Haldirem, který ho sledoval s pobaveným úsměvem, nad nímž opět skřípal zubama, a Erestorem, jehož tmavé oči jakoby hleděly až do něj a rozechvívaly každičkou část jeho těla. Nakonec zůstal zírat na tmavého poradce, na jeho ústa, která se sevřela kolem velké rudé jahody, než ji ukousla. Neschopen odtrhnout od něj pohled sledoval, jak si vkládá do úst druhou polovinu a slízává zbytky šťávy z prstů a vlhkých rtů.

Ani nevěděl, že večeře už skončila. Jídlo před ním zůstalo netknuté. Vzpamatovali ho až elfové, kteří se zvedli od stolu a odcházeli. Erestor se na něj usmál a sám zamířil z jídelny pryč. Bez váhání se Glorfindel rozběhl za ním. Tentokrát mu jen tak nezmizí.

Podařilo se mu ho dohonit v jednom ze sálů, kde se scházeli hudebníci a zpěváci, aby skládali své písně a básně a přednášeli je ostatním. Dnes večer byl prázdný a tichý. Zachytil štíhlou paži krytou černým hedvábím a odtáhl elfa k židli, která stála pod oknem. Nepříliš jemně jej na ni usadil. O něco něžněji mu zvedl hlavu a ponořil svůj zrak do čokoládových očí. Nikdy by nevěřil, že se dokáží v jednu chvíli na něj dívat tak žhavě a svůdně a v druhou byly nevinnost sama. Dokázalo jej to pokaždé vyvést z míry.

Odstoupil od Erestora a přitáhl si před něj druhou židli, v dostatečné vzdálenosti, a obkročmo se na ni posadil.

„Začínám nad sebou ztrácet kontrolu,“ začal Glorfindel. „A nelíbí se mi to. Chci vědět, jakou hru to hrajeme, Erestore! Teď! A tentokrát se z odpovědi nevykroutíš. Nevstaneš z té židle, dokud mi neodpovíš...“

„Opravdu?“ ušklíbl se Erestor a jako mávnutím kouzelného proutku se zažehl v jeho očích nezkrotný plamen. Chvíli se Glorfindel domníval, že tmavovlasý elf vstane ze židle, že ho neposlechne, ale nic takového se nestalo. Tmavé oči na něj dál hleděly a on nevěděl, který z pocitů, jež se v nich zrcadlily, si má vybrat.

„Je to tak jednoduché, můj sladký Glorfindeli,“ zavrněl Elrondův poradce a zlatovlasý elf cítil, jak mu přeběhlo podél páteře zachvění. Erestor uměl používat svůj hlas, dokázal jej naladit na ten správný sametově svůdný tón, při němž se rozechvíval a jeho srdce začínalo tlouct rychleji. „Naše... nazval jsi to hra... je stará jako elfové sami. Je o tom, co chceme. Já a ty.“

„Máš o mne zájem...“ hádal Glorfindel.

„Nepochybně,“ přisvědčil Erestor.

Potřásl zlatou hlavou. Tohle přece věděl. O tom to nebylo... „Dokázal jsi vzbudit zájem i ve mně,“ přimhouřil oči.

„Povedlo se,“ přikývl Erestor.

„V čem je tedy háček? Pokaždé stačilo, abys zůstal...“

Tmavovlasý poradce se usmál a Glorfindel si náhle připadal jako malé dítě, kterému nedochází jednoduchá věc. „Pak mi tedy odpověz na mou otázku. Co chceš?“

„Tebe,“ prohlásil Glorfindel pevně.

„Mne?“ Erestor se potěšeně usmál, ale tmavé oči se podivně zaleskly. Tentokrát už Glorfindel cítil, jak se kolem něj zatahuje smyčka pasti. Tmavý elf vstal a přistoupil k němu. Světlé prsty sevřely zdobené opěradlo židle a naklonil se k němu. „A jak bys mne chtěl?“

Jak? Glorfindel povytáhl tázavě obočí.

„Chtěl bys se mnou spát?“ pokračoval Erestor dál svým tichým, svůdným hlasem, v němž Glorfindelovi neuniklo nebezpečí. „Dnes v noci? Zítra? Celý týden?“ šeptaje, se pomaloučku přesunul za jeho záda. Glorfindel cítil, jak horký dech pohladil křivku jeho ucha. „Nebo snad měsíc? Rok?“ Hebké rty se dotkly špičky druhého ucha. „Chtěl bys, abych tu byl pro tebe vždy, když zatoužíš po mém těle? Nebo bys rád i mou společnost? Nebo ještě něco víc? Třeba lásku, důvěru, věrnost?“

Tichý hlas se pomalu vzdaloval, když Erestor odcházel ke dveřím. „Stačí odpověď, překrásný Glorfindeli. Jednoduchá odpověď. A pak ti odpovím já, protože i já něco chci.“

Zamyšleně sledoval tmavou postavu, jak za sebou zavírá dveře. Ne, tohle nebylo vůbec jednoduché, jak se zdálo. Neexistovala špatná a dobrá odpověď. Teď existovala jen jediná odpověď, kterou si vybere jejich další cestu. Co ve skutečnosti od Erestora chtěl? Tmavý elf mu natolik pobláznil myšlenky, že nebyl schopen si odpovědět.

„Zvažuj dobře, Glorfindeli,“ vyrušil ho tichý hlas. Překvapeně se za ním otočil, aby pohlédl na světlou postavu u okna. Kdy Haldir přišel? Nebo byl v pokoji už, když sem zatáhl Erestora? Ať to bylo jakkoli, neunikl mu nezvykle vážný tón jeho hlasu. Rád by se zeptal ještě víc, ale i za lórienským elfem zapadly dveře.

Kapitola VI.

 

Glorfindel zvedl hlavu, když nečekaně cvakla klika a do zbrojnice dopadlo sluneční světlo. Neměl náladu někoho vidět. Proto byl tady, kde ho nikdo nehledal. Mohl tak přemýšlet, ale většinu času jen zíral na řady zbraní, v nichž se odrážel plamen jediné pochodně. Otočil se ke dveřím a povzdechl si.

Ze všech elfů, s nimiž si teď rozhodně nepřál mluvit, byl Haldir první. A zrovna světlá postava lórienského velitele se opírala o otevřené dveře. Proč ho Valar tak trestají?

„Hm, tak tady jsi,“ ozval se pobavený hlas, který ho tak dlouho přiváděl do varu. Ale ne dnes. Už několik dní se snažil přijít na odpověď, kterou dá Erestorovi. Avšak zjistil, že sám neví, co vlastně chce. Sotva v noci usnul, hned ho probouzely vzpomínky na černovlasého poradce, jeho podmanivý hlas, ruce, hluboké oči...

„Jdi pryč!“ zašeptal k Haldirovi a odložil meč, který držel.

Dveře se sice zavřely, ale Glorfindel zaslechl tiché kroky, které mířily k němu. Copak Haldir nemůže jednou udělat, co by chtěl on? Odmítl k němu vzhlédnout, když se nad ním zastavil. „Co chceš?“ zavrčel na něj.

„Myslím, že o tohle už tady nejde,“ ušklíbl se Haldir.

Glorfindel zasyčel něco, co se nedalo považovat za odpověď, ale spíš zaklení v nějakém dialektu trpaslíků. Haldir se tiše zasmál.

„Můj ubohý Glorfindeli,“ povzdechl si lórienský elf nakonec a uchopil meč, který předtím Glorfindel odložil. Několikrát jím naprázdno máchl, než položil špičku pod bradu zlatovlasého elfa a zvedl mu hlavu. „Je to jen jednoduchá otázka. Zdá se ti těžké na ni odpovědět? Chceš něco, ale nevíš přesně co. To většinou chceme všichni...“

„Zdá se, že přece jen někdo ví, co chce,“ ušklíbl se Glorfindel a odstrčil zbraň.

„No ovšem!“ povzdechl si dramaticky Haldir a odhodil meč. „Náš drahý Erestor!“ odstoupil od zlatovlasého elfa a nezaujatě si prohlížel vyrovnané dýky. Ovšem než si uvědomil, co se děje, přitiskl jej Glorfindel celou svou váhou ke zdi a pevně mu sevřel ruce. Haldir překvapeně zamrkal.

„Možná je čas na ... náš rozhovor,“ zašeptal Glorfindel.

Chvíli pozoroval v tmavě modrých očích změť pocitů a myšlenek, když se Haldir rozhodoval, co udělá. Nakonec se jen usmál. „Možná,“ zašeptal. Glorfindel nedůvěřivě přimhouřil oči. Je možné, aby Haldir tak rychle souhlasil? „Nemohl bys mě pustit?“

„Ne,“ odmítl Glorfindel, ale povolil sevření na zápěstích.

„Dobrá,“ povzdechl si Haldir a trochu sebou zašil, aby si srovnal záda. Oba najednou strnuli, když se o sebe otřely jejich boky. Glorfindel pohlížel do temně modrých očí, které na něj hleděly se stejně překvapeným výrazem. Oba cítili, jak jejich těla zareagovala na blízkost toho druhého.

„Ehm, možná to byl dobrý nápad,“ zašeptal Glorfindel po chvíli.

Ale dřív, než mohl Haldira pustit, lórienský elf zavrtěl hlavou. „Ne, zůstaň, prosím.“ V tmavých očích byla najednou naléhavá prosba a zranitelnost, která mu vyrazila dech. Pustil Haldirovu ruku a hřbety prstů pohladil jeho světlou tvář. Cítil, jak volná dlaň pohladila křivku jeho boku, než ho štíhlá paže objala.

„Je to stará hra, Glorfindeli,“ zašeptal Haldir. „O lásce, o vášni, o žádosti... Jde v ní vždycky o všechno a o nic menšího. Můžeš získat vše, pokud vše nabídneš nebo vše ztratíš, pokud nabídneš nebo požaduješ málo... Erestor ji nehraje poprvé. Vzbudil tvůj zájem o něj, protože ti chce nabídnout sebe, svou lásku. On tě miluje. Ale nezná tvé city, proto ti položil tu otázku. Je to celé na tobě. Pokud ho opravdu chceš, stačí požadovat všechno a on ti to bez váhání dá...“

Glorfindel nevěřil vlastním uším. „A kdybych nechtěl všechno?“

Haldir pokrčil rameny. „Odmítne tě? Dá ti to, co chceš? To už bude záležet na něm, jak moc tě nechá poranit jeho srdce... a tvoje...“

„Moje?“

„Tvoje,“ pohlížel do udivených zářivě modrých očí. „Protože pak zjistíš, že jsi udělal chybu, když jsi mohl mít všechno a už nikdy nebudeš mít, protože jsi to odmítl.“

Glorfindelovy prsty proklouzly mezi prameny mithrilových vlasů, v nichž našly špičaté ouško a pohladily citlivou špičku. „A jakou roli v tom všem hraješ ty?“

Haldirovy zorničky se rozšířily a modrý pohled se na chvíli sklopil ke Glorfindelovým rtům. „Moje role?“ Znovu pohlédl do tázavých nebesky modrých očí. „Já jsem udělal tu chybu.“

Zlatovlasý elf chvíli trávil téměř neslyšnou větu. Erestor a Haldir? Kdy?

„Už je to dávno, co jsme spolu tuhle hru hráli. Nevěděl jsem, co mu mám odpovědět. Překvapil mne. Samozřejmě, že jsem ho chtěl. Kdo ne? Ale láska? Je to příliš velký závazek pro náš dlouhý život. Udělal jsem chybu. Tenkrát jsem ho požádal o společnost na dny, kdy budeme spolu, dokud se znovu nezamiluje. A on souhlasil... Netušíš kolikrát jsem pak litoval svých slov, protože jsem se do něj zamiloval. Ale to bylo pozdě. Našel si novou lásku a spálil za sebou minulost.“

„Pořád ho miluješ?“ Glorfindel nevěřícně naslouchal Haldirovu vyprávění.

„Svým způsobem ano, jako on mě. Nebo se pletu?“ smutně se pousmál.

Ne, Haldir měl pravdu. Erestor na něj nikdy nezapomněl. Znovu pohladil světlou tvář. Jak on odpoví Erestorovi? Přes všechna Haldirova slova, jeho nevyřešená otázka stále zůstávala.

„Asi jsem ti příliš nepomohl, že?“ zašeptal Haldir, když Glorfindel dlouho mlčel a jen zamyšleně hleděl na něj.

„Víš, Haldire,“ ušklíbl se Glorfindel, „nevím, čím to je, ale máš talent věci komplikovat.“

„Komplikovat?“ překvapeně zamrkal.

„Od začátku, co se známe, mi piješ krev. Nic nikdy nešlo jednoduše, pokud jsi byl kolem. Občas jsem měl pocit, že mi to děláš schválně...“

„Možná jsem dělal,“ připustil Haldir a lehce uklonil hlavu.

„Děláš pořád,“ zavrněl Glorfindel a naklonil se blíž k lórienskému veliteli, až se téměř jejich rty dotkly. „Právě teď mi vůbec neulehčuješ mé rozhodnutí...“

„Pozítří odjedu,“ špitl Haldir.

„Chceš slyšet, že mi budeš chybět?“ Glorfindel lehounce přejel svými rty po Haldirových. Cítil, jak mu proti hrudi divoce tluče Haldirovo srdce. A jeho vlastní za ním nezaostávalo. Haldir uvolnil svou paži, aby jí objal Glorfindelovo štíhlé tělo.

„Ano,“ zašeptal Haldir a zopakoval jemný dotek jejich rtů.

Glorfindel zapletl prsty do hedvábných mithrilových vlasů. „Budeš mi chybět.“ Políbil hebké rty, které se před ním rozevřely. Bez váhání ochutnal jejich svěží tajemství. Ano, Haldir měl talent komplikovat věci. Jak se teď má rozhodnout? Jak má uvažovat o Erestorovi, když se chvěje v jeho náruči? Když jediné, co teď chce je, aby Haldir zůstal a komplikoval mu život dál.

Přitiskl své rty pod špičaté ucho a pokryl polibky Haldirovu šíji.

„Myslím,“ ztěžka se nadechl Haldir a naklonil hlavu, aby umožnil Glorfindelovi lepší přístup, „že jsem sem neměl cho...“

Jeho věta zanikla v dalším polibku. Ale pak se Glorfindel trochu odtáhl, aby mohl pohlédnout do světlé tváře s pootevřenými vlhkými rty. Dlouhé řasy se zachvěly, když Haldir otevřel oči a podíval se na něj. Mohl v tom pohledu číst tolik něžných citů, které by v nich nikdy nehledal. „Haldire,“ zašeptal nevěřícně. Už toho na něj začínalo být moc.

Lórienský velitel zavřel oči a odvrátil od něj tvář. Glorfindel opřel své čelo o jeho spánek. „Měl bych jít,“ špitl Haldir. Ale Glorfindel se neměl příliš k tomu, aby ho pustil. „Nech mě jít, prosím.“

„Poslední věc mi řekni...“otočil Glorfindel jeho tvář k sobě.

„Já s tebou nic nehraju,“ zašeptal Haldir. „Tohle se prostě stalo a mrzí mě, že ti komplikuju život...“

„Mrzí?“ zopakoval zlatovlasý elf. Copak si před chvílí nepřál, aby to Haldir dělal, aby mu komplikoval život?

„Ano. Nemělo se to stát. Věděl jsem, že Erestor tě zbožňuje... dlouho... byl jsi to ty, do koho se zamiloval a tím vše mezi námi skončilo. Neměl jsem tě rád ještě dřív, než jsem tě viděl... Opravdu jsem se snažil nemít tě rád... a komplikovat ti život... Ale pak už to nešlo. Viděl jsem, co Erestora na tobě tolik přitahuje a vůbec jsem se mu nedivil. A přál jsem si, moc jsem si přál, abys udělal chybu, aby se v tobě zklamal. Protože ve chvíli, kdy přijmeš všechno, co ti nabízí a věnuješ mu svou lásku, já ztratím vše, o co jsem kdy stál. Moje chyba mě přichází moc draho...“

„Přesto jsi dnes přišel,“ namítl Glorfindel. Haldir ho překvapoval stále víc.

Lórienský elf si povzdechl a konečky prstů pohladil Glorfindelův spodní ret. „Přišel. A proč? Nezasloužíš si udělat stejnou chybu a pokud tomu mohu zabránit, udělám to, ať mě to bude stát cokoliv.“

„Mohu Erestora odmítnout...“

Haldir se zasmál. „Kvůli mně? On ti nabízí všechno, já nic...“

„A mohl bys?“

Haldir však potřásl hlavou. „Nemohu ti nabídnout vše. Jak jsi řekl, pořád ho miluju.“

Glorfindel se najednou rozesmál. Vzal do dlaní Haldirovu tvář a políbil udivená ústa. Možná to nebylo až tak komplikované!

Kapitola VII.

 

Zlatovlasý elf se zastavil ve dveřích z koupelny a zadíval na Haldira, který se pohodlně natáhl na jeho posteli. Temně modré oči se pozvedly k němu a se zájmem prostudovaly jeho nahý hrudník a ploché břicho. Nakonec se přece jen pozvedly ještě výš k zářivě modrým očím. Souhlasil, když ho Glorfindel požádal, aby strávil dnešní noc s ním. Věděl, že to nikomu nepřinese nic dobrého. Ale když teď hleděl na zlatovlasého elfa oblečeného jen do světlých nohavic, bylo mu to jedno.

Haldir se udiveně ohlédl přes rameno, když se ozvalo zaklepání. Kdo si vybral tak pozdní čas na návštěvu? A tak naprosto nevhod!

Glorfindel přistoupil ke dveřím. Otevřel je a ustoupil stranou, aby návštěvník mohl vejít. Haldir překvapeně rozevřel oči, když do pokoje vešel tmavovlasý poradce. A Erestor zůstal stát neméně překvapeně, když spatřil na Glorfindelově loži lórienského velitele. Otočil se nechápavě k zlatovlasému elfovi, který za ním zavřel dveře.

„Jsem rád, že ses rozhodl k nám připojit, Erestore,“ prohodil konverzačně Glorfindel.

„Proč jsi pro mne poslal?“ Elrondův poradce povytáhl tázavě obočí.

Glorfindel přistoupil k němu, až cítil, jak se jeho tělo dotklo dlouhého roucha. Zvedl ruku a odsunul volné černé prameny za špičaté ouško. Málokdy nosil Erestor své vlasy nezapletené. Vlastně to byla škoda, líbilo se mu, když jeho havraní prameny volně povlávaly kolem pasu. Neodolal, aby neobkroužil křivku elegantního ucha. Při tom jednoduchém gestu čokoládový pohled ztmavl a stříbrné hvězdičky zesílily svůj jas.

„To přece dobře víš,“ snížil svůj hlas do šepotu.

„No ovšem,“ tmavý elf položil svou dlaň na nahý hrudník a pohladil jej. Chvíli se snažil přečíst odpověď z nebesky modrých očí. Ale když se mu to nepovedlo, přesunul svůj pohled za Glorfindela na lórienského velitele, který je sledoval. Proč je tu Haldir?

Než mohl vymyslet nějakou odpověď, ocitl se Glorfindel za jeho zády a jeho silné paže jej objaly. Teplé rty políbily citlivou špičku jeho ucha. „Opravdu tě překvapuje, že je tady Haldir?“

„Po pravdě řečeno, tak trochu ano...“

„Byl tak laskav, že mne zasvětil do pravidel naší malé hry, tak jsem jej nechtěl připravit o její konec...“ vyhledal temně modré oči, které je pozorovaly. Lehce se usmál zmatenému výrazu světlé tváře. A věděl, že v Erestorově tváři se zrcadlí úplně stejné pocity.

„Opravdu?“ špitl Erestor.

„Mhm,“ zavrněl Glorfindel a vtiskl mu polibek na šíji pod odhalené ouško. „Dvě otázky... dvě odpovědi... měl jsi pravdu, je to jednoduché... snad až příliš, aby se to nezkomplikovalo.“

Haldir si podepřel hlavu a zvědavě naslouchal, kam Glorfindel míří. Bylo mu naprosto jasné, že tou komplikací je on sám. Zdálo se, že Erestor je zmaten čím dál víc.

Ale Glorfindel se jen záhadně usmíval. Otočil si Erestora v náruči a pohlédl do tmavých očí. Na okamžik zapomněl dýchat. V Erestorově pohledu bylo vše, co cítil. Už jednou dnes četl skrývané pocity, stejné a přesto jiné, jako byli stejní a zároveň naprosto jiní oba elfové.

Naklonil se k Erestorovým rtům. Okamžitě jej však zastavily štíhlé prsty. „Jaká je tedy tvá odpověď?“ zeptal se tmavovlasý elf. Glorfindel zachytil jeho ruku a vtiskl na hřbety prstů krátký polibek. V další chvíli však už líbal Erestorovy rty.

Tmavovlasý poradce překvapením nebyl schopen zareagovat. Ale po chvíli, kdy si pohrával se sametovými rtíky, Glorfindel ucítil, jak napětí v elfovi povolilo a jeho ústa se před ním otevřela. Pronikl do jejich zákoutí sladkých a opojných jako jiskřící vína lesního krále Thranduila.

Když se konečně dokázal od nich odpoutat, spočíval mu Erestor v náruči a ztěžka dýchal. Tmavé oči k němu vzhlížely, něžné, překvapené, s obavami.

„Dovol, abych tě seznámil s naší malou komplikací,“ zašeptal Glorfindel a otočil Erestora zpět k posteli. Naklonil se opět k špičatému oušku: „Není nádherný?“

Erestor na něj přes rameno nechápavě pohlédl. Co s tím má Haldir společného?

„Dnes odpoledne jsme si trochu... povídali,“ začal objasňovat Glorfindel. „Zjistil jsem, že na tvých slovech je toho víc, než by se zdálo.“

„Chodíš pořád okolo,“ zavrčel Erestor. „Nemohl bys laskavě mluvit trochu konkrétněji?“

„Trpělivost,“ Glorfindel vtiskl polibek ke koutku jeho rtů. Pohlédl na Haldira. „Víš, napadlo mne, že než dostaneš svou odpověď, rád bych, abys slyšel, co by ti odpověděl Haldir...“

„Proč? Už jsem mu tu otázku položil... ale to určitě víš.“

„Zajisté a vím, co ti odpověděl... Haldire,“ oslovil elfa pozorujícího je z bílého lože. „Kdyby se tě teď Erestor zeptal, co chceš, kdybyste právě teď mohli hrát znovu, jaká by byla tvá odpověď?“

Haldir přimhouřil oči. Tušil, kam Glorfindel míří.

„Vím, co jsem měl odpovědět tenkrát. Měl jsem chtít všechno, co mi Erestor mohl nabídnout, jeho lásku. Teď bych o ni stál, protože jsem se do něj zamiloval. Ale Erestor mi takovou otázku nepoloží, protože ji položil tobě. Co bych mu odpověděl nevím, protože sám jsi řekl, že se věci trochu zkomplikovaly. Jako bych nevěděl, co odpovědět tobě, kdyby ses mě zeptal na stejnou věc. Protože stejně jako o něj, stojím o tebe.“

Glorfindel pustil tmavovlasého poradce a přistoupil k posteli, na níž Haldir ležel na boku, opíraje se loket. Posadil se k němu. Usmál se na plavovlasého velitele a sklonil se k němu pro krátký polibek.

„Tvoje nabídka mě překvapila, Erestore. Dlouho jsem přemýšlel, co chci, než mi Haldir prozradil pravidla hry. Vše nebo nic? Pokud bych od tebe měl požadovat vše, jsi si jist, že mi to budeš moci dát? Že část tvého srdce nebude dál toužit po Haldirově kráse? Protože já to nedokážu. Chtěl bych, co mi nabízíš, stejně jako bych chtěl, co by mi mohl nabídnout Haldir... Toto je má odpověď, Erestore. Jaká je tvoje?“

Dlouhou dobu oba plaví elfové sledovali, jak se v čokoládových očích míhají Erestorovy myšlenky a pocity. Na takovou odpověď připraven nebyl.

„Přečetl jsi mne dobře, Glorfindeli,“ promluvil nakonec. „Ale chtěl jsem pro tebe na něj zapomenout... Tahle ...hra... není pro tři...“

„Ne?“ Glorfindel povytáhl pobaveně obočí a sklopil zářivě modré oči k Haldirovi. Vzal do dlaní jeho světlou tvář a políbil jej. Než se lórienský velitel nadál, jeho tunika byla rozepnuta. Posadil se, aby ji Glorfindel mohl svléknout. Zachytil čokoládové oči, které zmateně přeskakovaly z jedné světlé postavy na druhou. Glorfindelovy paže ho  objaly a přitáhly si jej do náruče. Zavrněl při příjemném pocitu, když se jejich nahé kůže dotkly a posunuly po sobě. Zlatovlasý elf mu stáhl z ramene vlasy a okamžitě se na odhalenou kůži přitiskly jeho rty. Putovaly rozechvívajícími polibky k šíji a vzhůru ke špičatému oušku. Hebké dlaně přeběhly po žebrech na hruď, kde neomylně zamířily k citlivým bradavkám. Haldir skousl spodní ret, aby ztlumil zasténání. Spatřil ještě, jak čokoládové oči ztmavly, až jejich rozšířené zorničky splynuly s okolní barvou, ale pak nechal klesnout víčka a položil svou hlavu na Glorfindelovo rameno.

„Není,“ zasténal lórienský velitel. „Zapomeň na ni, Erestore...“ Na chvíli zapomněl dýchat, když Glorfindelovy prsty seběhly po jeho břiše a vklouzly do nohavic. Jeho pootevřených úst se okamžitě zmocnila Glorfindelova.

Zlatovlasý elf pokryl polibky zakloněnou šíji, než zvedl zářivě modré oči k Erestorovi, který stál na místě neschopen se pohnout, jako by nevěděl, má-li zůstat nebo odejít. „Je to jen hra na lásku,“ řekl, když tmavé oči pohlédly do jeho. „Pojď ji prožít...“ Konec jeho slova zanikl v hlasitém Haldirově zasténání, když rozvázal tkanice jeho nohavic a uvolnil z jejich zajetí vzrušené pohlaví, aby jej polaskal.

Rozhodnutí nechal na Erestorovi. Tmavovlasý elf váhal jen chvíli. Černé roucho ještě nedopadlo na zem, když poklekl mezi Haldirovými stehny  a jeho dlaně pohladily Glorfindelovy ruce. Modré oči k němu vzhlédly. Stříbrné hvězdičky zářily na tmavém pozadí nezkrotným žárem, který tolikrát zlatovlasého elfa sváděl.

„S radostní,“ zavrněl, ale to se již naklonil a žádostivě se zmocnil Glorfindelových úst.

Zlatovlasý elf zachytil na svých rtech smyslná zasténání. Haldirovy ruce bez váhání rozvázaly tkanice Erestorových nohavic a jeho ústa našla růžové bradavky, čekající na dotek. Ve chvíli, kdy Glorfindel přerušil polibek, omotal si Haldir černé hedvábí kolem ruky a stáhl Erestora k sobě. Tmavovlasý elf se o něj musel opřít dlaněmi, aby udržel rovnováhu. Shlížel do tmavě modrých očí a cítil na svých rtech těžký dech. Jak jen mu lórienský velitel chyběl!

Stačil Glorfindelův nepatrný pohyb a jejich rty se spojily. Zprvu nesměle. Ovšem Haldir ihned podlehl pohybům vzrušující ruky, která dráždivě hladila jeho napjatý penis. Pronikl do tajemné jeskyně Erestorových úst a zároveň se jeho prsty ovinuly kolem vzrušeného pohlaví. Po desetiletích jejich ruce znovu hladily svá známá těla.

Erestor se odpoutal od Haldirových rtů a lehkými dráždivými polibky seběhl po jeho těle ke klínu, který vzrušoval Glorfindel. Ušklíbl se na nebesky modré oči, které ho sledovaly, a obkroužil špičkou jazyka žalud. Zlatovlasý elf se na něj ušklíbl zpátky a zmocnil se Haldirových úst. Nechal svou dlaň vystřídat Erestorovou a medovými ústy. Sám hladil hedvábnou kůži jeho ramen a hrudi, než sevřel vzrušené bradavky a Haldirovo tělo se ještě víc prohnulo vstříc dotekům obou elfů.

Haldirovy světlé prsty sevřely dlouhé černé prameny. Glorfindel zachytil ve svých ústech tichý výkřik a temně modré oči se široce rozevřely, když se jeho tělo vypjalo ve vrcholné rozkoši. Čokoládový pohled jiskřil, když Erestor zvedl hlavu a jako mlsná kočka si olízl rty. Glorfindel přimhouřil oči a uvolnil dlouhé tmavé vlasy z Haldirova sevření, aby vytáhl Elrondova poradce k sobě a žádostivě jej políbil.

Pod tlakem Haldirových dlaní tmavovlasý elf klesl do měkkých přikrývek a lórienský velitel se mu uspokojeně uvelebil na hrudi a přisál se pod špičaté ucho. Glorfindel pohladil křivku Haldirových zad a přetáhl se přes něj k vyhlédnutému cíli. Lórienský elf se zavrtěl pod tíhou zlatého těla, která jej vmáčkla do přikrývky a s úsměvem zaznamenal tiché zavrnění, když se jeho zadek otřel o vzrušený Glorfindelův klín.

Erestor sevřel v pěsti mithrilové prameny a vytáhl Haldira k dalšímu polibku. Vždycky považoval jeho ústa za neodolatelná a ve spojení se vzrušujícími Glorfindelovými ve svém klíně, které jej přiváděly do extáze, netrvalo dlouho, aby intenzívní pocit z jeho podbřišku vytryskl do celého tělo.

„Haldire,“ zavrčel Glorfindel, na což mu lórienský velitel odpověděl zamručením, že ho vzal na vědomí, zatímco lenivě líbal prohnuté Erestorovo hrdlo. Překvapeně se však ohlédl, když z něj zlatovlasý elf stáhl stejně nepotřebné nohavice a k dokonalé polokouli jeho pozadí se přitiskl tvrdý penis. Neměl ani čas zamyslet se, jak ze sebe Glorfindel tak rychle stihl stáhnout i svoje nohavice, neboť vzápětí se o jeho záda opřel Glorfindelův hrudník. Horký dech pohladil jeho špičaté ucho. „Jestli nechceš, abych pro tvůj zadek našel jiné uplatnění, tak s ním přestaň tak šít,“ a aby Haldir věděl, jaké jiné uplatnění, tak jeho ruka vklouzla mezi jejich těla a prsty vyhledaly vstup do jeho těla.

Erestorovy rty se roztáhly do mírného úsměvu a otevřel oči, aby viděl, jak Haldir právě nevinně zamrkal: „Nemyslíš, že na takové intimnosti máme ještě trochu času, nakonec se vlastně skoro vůbec neznáme, fyzicky myslím...“

Glorfindel přimhouřil oči. Neunikl mu humor v sametovém hlase, pod nímž se lehce jejich těla chvěla, neboť Erestor se snažil nesmát, ale moc mu to nešlo.

„A navíc jsem myslel, že se ti to líbilo,“ dodal Haldir skoro ublíženě.

Glorfindelova ruka se stáhla a pohladila křivku jeho boku. Pomaloučku se sunula nahoru, neopomínaje poškádlit bradavku, až dospěla ke krku. Otočila za sebou ještě víc Haldirovu tvář.

„Hm, líbilo,“ zamručel Glorfindel a políbil ho ke koutku rtů. „Umíš i něco jiného?“

Haldir se ušklíbl. „Pch, to víš že umím.“

„Opravdu?“ protáhl provokativně Glorfindel a jeho ruka sklouzla stejnou cestou dolů po Haldirově těle.

„Ehm,“ přihlásil se o slovo Erestor. „Nechtěli byste si své, ehm... fyzické sbližování provádět někde jinde než na mně...“

Dva páry nevinných očí na něj pohlédly.

„Nemůžu dýchat,“ zaprotestoval tmavovlasý poradce. V tom okamžiku opravdu přišel o dech, protože se Haldir o něj vzepřel, aby se nadzvedl a převalil se i s Glorfindelem vedle Erestora.

Zlatovlasý elf se nechal zatlačit do měkkých přikrývek. Haldir mu sevřel zápěstí nad hlavou, zatímco obkročmo poklekl nad jeho klínem a vyzývavě se o něj několikrát otřel.  Sklonil se a plavé vlasy pohladily Glorfindelovu kůži, ale pak se narovnal a ohlédl na Erestora, který se zbavoval jako poslední svých polosvlečených nohavic : „Všiml sis, že jeho oči mají barvu Elrondových vyšlechtěných chrp?“

Erestor se tiše zasmál a poklekl vedle něj. Zasunul mithrilové prameny za jedno ouško a políbil ho. „Všiml. Oba jsou takový malý poklad Roklinky.“

„Malý?“ Haldir povytáhl pochybovačně obočí. „Jak se to vezme, Eres...“ Glorfindelovy nyní volné ruce, které hladily jeho stehna, uťaly jeho větu, když sevřely znovu vzrušený penis. Haldir vyhledal zářivě modré oči, které se pobaveně leskly.

„Moc mluvíš,“ oznámil mu Glorfindel.

Haldir se nadechl, aby mu odpověděl, ale Glorfindel sevřel v pěsti mithrilové vlasy, stáhl Haldira k sobě a zavřel mu ústa polibkem. Mezi jejich těla vnikla Erestorova ruka, která uchopila jejich vzrušené údy a společně je polaskala. Glorfindelovy boky vyšly vstříc jejím pohybům, otíraje se o Haldirův klín. Horká ústa, která tlumila jeho sténání sklouzla na zakloněnou šíji a pomaloučku se mučivě posunovala kousek po kousku níž.

Tíha Haldirova těla zmizela, aby ji v zápětí nahradila dvoje ústa, jejichž neposedné jazyky obkroužily bradavky. Hrály si s nimi, mučily je, než je vsály do sebe a něžně sevřely zuby. Glorfindelovo tělo se prohnulo jako luk Galadhrim a zaťal pěsti do dlouhých hedvábných vlasů, černých a plavých.

Zkušené rty si však našly jiný cíl a vlhkými stopami se k němu propracovávaly. Glorfindel se nadzvedl na lokti, aby shlédl na oba elfy. S pohledy upřenými do očí toho druhého a laskajíc vlastní vzrušené pohlaví sestoupili k jeho klínu. Ve chvíli, kdy se jejich rty přiblížily v polibku, mezi sebou sevřely i jeho napjatý penis. Glorfindel zasténal a se zvrácenou hlavou klesl zpět do přikrývek.

Ta ústa jej zbavovala rozumu. Tak horká, zkušená, vzrušující, prodlužovala jeho slast i utrpení co nejdéle, až si myslel, že to již dál neunese. V okamžiku, kdy se jeho tělo otřáslo vyvrcholení, jako by se kolem zastavil čas. Za zavřenými víčky se roztříštil zlatý ohňostroj a jeho jiskry se rozletěly až do nejvzdálenějších částí jeho těla.

Dlouho se nechal zalévat opojným pocitem uspokojení, než zase začal vnímat svět kolem sebe. Na hrudi mu spočívala Erestorova hlava a štíhlé prsty lehounce hladily konečky jeho vlasů. Rozhlédl se po druhém elfovi.

„Šel se umýt,“ oznámil mu Erestor a Glorfindel zauvažoval, jak ví, nač myslí. „Ty bys asi měl taky.“ Erestor se nadzvedl, aby jej nechal vstát. Nerad protáhl Glorfindel své tělo, pod pozorným pohledem modrých očí, jejichž majitel se zastavil ve dveřích z koupelny, a vylezl z postele. Letmo políbil Haldira, který mířil zpět k loži. Potřásl hlavou, když zaslechl překvapení vydechnutí: „Haldire, ne...“ a tiché zachichotání.

Když se vrátil k nim,  leželi na boku, tváří k sobě, a odpočívali. Haldirova paže objímala štíhlé tělo Elrondova poradce a Erestorovy prsty byly zapletené do mithrilových pramenů. Usmál se, když se k němu zvedl čokoládový pohled. Vklouzl k nim a přitiskl se k Haldirovým zádům. Jeho rty krátce políbily světlé rameno. Erestor se také vytáhl pro svůj polibek, než se znovu stulil do Haldirovy náruče. Haldir se zavrtěl a přitáhl si Erestora blíž. Glorfindelova ruka na Haldirově boku zarazila jeho další pohyb, ale pak se položila podél jeho paže a pohladila křivku boku tmavého elfa.

Zavřel na chvíli oči a zhluboka se nadechl. Cítil vůni jejich milování, svěží vůni zlatého lesa z Haldirových vlasů i tu podivně tajemnou, která patřila k Erestorovi. Slyšel jejich tichý dech a vnímal tlukot svého srdce. Bylo to tak správně? Mohlo jeho srdce patřit oběma elfům?

Ze sladkého  odpočinku jej vytrhl Haldirův pohyb.

„Haldire,“ zavrněl Glorfindel, když se lórienský elf v jeho náruči znovu pohnul.

„Já za to nemůžu, ale něco mne tlačí...“ zašvitořil nevinně lórienský velitel.

„Kdybys sebou nešil, nic by tě netlačilo...“ odvětil pobaveně Glorfindel.

„Čím že jsi mi to posledně vyhrožoval?“ cvrlikal lórienský velitel dál.

„Myslím, že to nazval jiné uplatnění,“ odpověděl Erestor.

„Hm,“ zavrněl Haldir a znovu se zavrtěl. „A jak myslíš, že ho mám přesvědčit, aby to jiné uplatnění provedl?“

Glorfindel se v duchu tiše smál. Haldir se nikdy nezmění. Vždycky ho bude provokovat... Ale tentokrát dostane, co si zaslouží!

Erestor sledoval, jak zářivě modré oči tmavnou a zableskla se v nich žádost. Navlhčil špičkou jazyka spodní ret. Glorfindel se vždycky dal tak snadno vyprovokovat...

„Myslím, že už víc přesvědčování nepotřebuje,“ oznámil Haldirovi a tiše se zasmál, když lórienský elf překvapeně vyjeknul, protože jej Glorfindel otočil k němu, položil se mezi jeho stehna a žádostivě se zmocnil jeho úst.

 

Konec