MatsChristiana's World

Nečekaná Návštěva

 

Slunce vysílalo neobyčejně teplé paprsky, obloha byla bez mráčků a nikde ani stopy po nekonečných deštích. Bradavičtí studenti si nemohli přát lepší počasí pro famfrpálový zápas. Poslední zápas, který rozhodl o Poháru - Nebelvír proti Zmijozelu. Na zdvižených tribunách jásala skupina Nebelvírských žáků nad vítězstvím jejich týmu a hrnula se za profesorkou McGonagallovou na hřiště, aby zavalila v nadšení své hráče.

Sedm hráčů v zářivě červených famfrpálových hábitech skončilo na jejich ramenou a užívalo si zasloužených ovací. Zápas se ukázal hodně drsný a zákeřný, ale zvítězili! Harry chytil zlatonku, o sekundu dřív než na ni mohl dosáhnout Malfoy. Pohár je jejich! Nebelvír vyhrál. Oliver Wood s očima plnýma slz přijal od Brumbála obrovský famfrpálový pohár. Povedlo se, konečně se dočkal. Ani se mu nechtělo předat pohár ostatním spoluhráčům.

Za neutichajících ovací a poplácávání po ramenou se protlačili k šatně. Děvčata okamžitě sebrala své věci a vtrhla do sprch. Weasleyovi ani Harry se s něčím takovým vůbec nezatěžovali, rychle se převlékli do civilních šatů a vyběhli k hradu. Fred a George zřejmě zúčastnit se příprav na oslavu vítězství na blížící se večer, Harry pospíchal za svými kamarády.

Oliver Wood postavil na stůl před tabuli pohár a usadil se na lavici. Sundal si rukavice a láskyplně se na pohár zahleděl. Tolikrát už ho měli na dosah. Měli nejlepší mužstvo od dob, kdy chytal Charlie Weasley. Ale vždycky jim to něco překazilo. Už pomalu ztrácel naději, že se poháru dočká. A teď se mu to povedlo, v posledním ročníku. Bylo mu jedno, že musel přede všemi studenty vypadat jako naprostý idiot, když se rozbrečel jak malé dítě. Pohár byl jejich! Jeho!

Šťastně se usmál. Tentokrát mu ani nevadilo, že bude muset počkat, až holky skončí, aby jejich šatnu zamknul. Ovšem dnes se zdálo, že štěbetání a chichotání ze sprch nebere konce. Vytáhl zpod stolu Potřeby pro údržbu košťat. Přitáhl si své koště a rozhodl se ho trochu vyleštit a upravit po náročném zápase. Pak ho odložil do stojanu.

Konečně vběhly do šatny nebelvírské střelkyně. Všechny byly pečlivě upravené a učesané. Překvapeně zamrkaly, když spatřily Wooda, jak se zalíbením hledí na pohár.

„To vám to zas jednou trvalo,“ zavrčel Oliver.  Odpoledne se chýlilo ke konci, zanedlouho bude ve Velké síni večeře a pak oslava vítězství. A to by měl ještě stihnout aspoň pár úkolů, které jim na víkend učitelé naložili. Měli jich teď celou hromadu, když se blížily závěrečné zkoušky. To ale zřejmě nebude dnes možné, jak znal dvojčata Weasleyovy. Oslava v nebelvírské věži bude stát za to.

Ale děvčata se jen zachichotala a v mžiku se za nimi zavřely dveře.

Oliver se rozhlédl po šatně. Jak mu to bude chybět. Odepnul si hábit a odhodil ho ke svým věcem. Přidal tam i vysoké boty, červený pulovr a bílé famfrpálové kalhoty. Přehodil si přes rameno ručník a vešel do sprchy. Teprve když se teplá voda rozlila po jeho těle, uvědomil si, jak moc ho bolí každý sval. Zmijozelští dnes hráli tak nečistě, jak jen mohli. A ty dva potlouky, kterými ho Bole a Derrick trefili do žaludku, bude trávit ještě dlouho. Otřásl se při vzpomínce, jak se neschopen nadechnout pokoušel udržet na koštěti.

Však si pak taky nenechali nic líbit. Usmál se, když si vzpomněl, jak Fred trefil Flinta odrážečskou pálkou a on pak narazil nosem do koštěte. Zbytek hry pak jeho obličej zdobily krvavé šmouhy, jak se snažil setřít krev, která mu tekla z nosu. Nebo jak se Boleův obličej začal vybarvovat po styku s Georgovým loktem. V jednu chvíli to vypadalo, jako by se oba týmy navzájem snažily zlikvidovat.

S ručníkem omotaným kolem boků vešel do šatny, aby se oblékl. Avšak ještě v tom okamžiku se zarazil. U stolu napůl stál, napůl seděl vedle poháru, s nohou opřenou o lavici jeho největší sok - kapitán zmijozelského týmu Marcus Flint. Černý hábit mu volně visel na ramenou, spadal přes bílou košili s několika rozepnutými knoflíčky. Kolem krku mu visela i rozvázaná zmijozelská kravata. Z ostře řezaného obličeje s pevnou čelistí, arogantními rty, šrámem na tváři po střetu s jedním z Weasleyových a trochu křivým nosem po několika zlomeninách, si ho měřily hnědé oči. Marcusovy prsty otáčely jeho hůlkou. Při tom pohledu ho zamrazilo. Co tu chce?

„Dobrá hra, Woode,“ pronesl Marcus a lehce se ušklíbl.

„Co tu chceš, Flinte?“ vyjel Oliver. Pranic se mu nelíbilo, že vnikl do nebelvírské šatny a že drží jeho hůlku. Mohl by teď udělat cokoli a on by byl naprosto bezmocný, nemohl by se bránit. Ani utéct by nemohl. Marcus stál mezi ním a dveřmi...

... a navíc nebyl oblečený, uvědomil si, když Flintův pohled sklouzl z jeho tváře na klenutý hrudník s rýsujícími se svaly. Sjel po plochém břiše k ručníku a povytáhl obočí.

„Snad bys nechtěl utéct?“ zeptal se jako by mu četl myšlenky. Odlepil se od stolu a učinil několik kroků k němu. „A já myslel, že odvaha je jednou z nebelvírských ctností.“

„Nechci,“ odsekl. Flintova přítomnost ho vyváděla z míry. A přiznal si, že právě teď mu brutální zmijozel naháněl i strach.

„Ale no tak, Woode, nemohl bys projevit trochu víc nadšení, že mě vidíš?“ namítl a na rtech se mu mihlo něco podobného úsměvu.

„Nevím proč bych měl. Tak co chceš?“ s nepříjemným mrazením sledoval, jak se Flint k němu blíží. Dravé zajiskření v hnědých očích ho ujistilo, že ještě zřejmě mají nějaké nevyřízené účty... Špička hůlky se mu zabodla do hrudníku. Mohl by se mu ji pokusit vzít?

Než však mohl cokoli udělat, Marcus ho přitiskl ke stěně šatny. Dvě silné ruce svíraly jeho paže, tvrdé tělo naléhající na jeho mu bránilo v pohybu a překvapené vydechnutí ztlumila Marcusova ústa, která se přitiskla k jeho. Šokován nečekaným sledem události nebyl schopen jakéhokoli protestu, nezmohl je na jediný odmítavý pohyb. Jako by v tu chvíli zkameněl. Cítil, jak mu srdce buší závratnou rychlostí a jeho údery mu zvonily v uších jako údery kladiva. Tohle by nečekal ani ve snu.

Marcusova ústa opustila rty a sklouzla podél čelisti na krk. Ucítil, jak povolilo sevření na levé paži. Konečky prstů se dotkly jeho brady a natočily jeho hlavu tak, aby měl Flint lepší přístup k jeho šíji. Špička jazyka sledovala vzhůru kapičku vody, která stékala z konečků jeho vlasů, než se jeho rty přitiskly pod ucho. Oliverovy zorničky se překvapeně rozšířily. Neměl ani tušení, jak moc citlivé místo tam má. Volnou rukou zachytil zápěstí Flintovy ruky, jejíž prsty sjížděly z krku na rameno.

„Flinte, co to sakra děláš?“ pokusil se obořit na mladíka, ale vlastní hlas ho zklamal. Zmohl se jen na zašeptání.

Horký dech pohladil jeho ucho. „Není to dostatečně jasné?“ Na okamžik se jeho lalůček ocitl v sevření zubů, než ho konejšivě polaskaly rty.

„U Merlina, přestaň!“ zaprotestoval Oliver. Odpovědí mu však byly jen lehounké dotyky Marcusových rtů, které postupovaly dolů nad divoce pulzující tepnou na krku. Pokračovaly po klíční kosti až k rameni. Byly jako doteky motýlích křídel, a přesto mu připadalo, že se propalují kůží. Ke svému zděšení zjistil, že ho začíná zrazovat vlastní tělo. Políbená místa volala po dalším doteku.

Jako by Flint věděl nač právě myslí, sklouzl po klíční kosti zpět ke krku. Stékaly po něm další stříbřitě lesklé kapky z Oliverových vlhkých vlasů. Zhluboka se nadechl, na okamžik zavřel oči a oddal se opojnému vjemu. Cítil vůni jeho kůže rozehřáté horkou vodou smíšenou s jemnou vůní mýdla. Všiml si jí už několikrát, když do sebe vrazili na košťatech nebo při potyčkách na chodbách školy.

Zvedl hlavu a pohlédl na nebelvírského kapitána. Odvrácená tvář se zavřenýma očima byla plná zmatku. Dokázal na ní číst boj, který právě Wood svádí se svými pocity. Zvedl ruku a otočil ji k sobě. Oříškově hnědé oči se okamžitě otevřely a zaklesly se s jeho.

„Flinte...“ víc však nestačil říct, neboť Marcus spojil jejich rty.

Oliverovi se myšlenky rozvířily ještě víc. Věděl, že to není správné, líbat chlapce. A Marcus Flint byl navíc jeho sok a zmijozelský kapitán. Ale přesto to jediné, co ho napadlo bylo, že jeho rty jsou jiné než dívek, které líbal. Jiné než by si představoval, že budou. Byly pevné, horké, zkušené a překvapivě něžné. A v tu chvíli neodolatelné. Hrály si s jeho spodním rtem. Pak se koutku dotkla špička jeho jazyka. Přejela po horním rtu a zmizela.

Marcus se odtáhl, aby pohlédl mladíkovi do tváře. Kůže nad lícními kostmi se zbarvila lehkou červení, chvějící se víčka se přivřela, přesto dokázal určit směr Woodova pohledu. Věděl, že mu visí na rtech, že se tak pomalu dostává přes jeho obranu. Vyprostil ruku z pevného sevření a lehce konečky prstů přejel po vlhkém spodním rtu. Kvůli těm ústům zažil nejednu bezesnou noc.

Oliver roztřeseně sledoval, jak si ho Flint prohlíží. Co to s ním provedl? Jak mohl způsobit, že ho neposlouchalo tělo? Že jediná celistvá myšlenka patřila těm arogantním rtům? Že si přál, aby ho znovu políbil? Marcus se k němu s pohledem upřeným na jeho ústa znovu naklonil. Cítil, jak ho po rtech hladí horký dech. Na co čeká?

„Flinte, prosím...“ zašeptal.

Marcus překvapeně povytáhl obočí a spojil jejich pohledy. Jeho prsty spočinuly na Woodově šíji a pomalu klouzaly dolů na hrudník, který nepřikrýval svým tělem. Sledovaly povrch napjatého svalu, než přejely přes bradavku. Oliver se prudce nadechl a skousl spodní ret. Příjemná vlna mu vystřelila do klína, který byl pevně přitisknut k Flintovu. Stihl si jen uvědomit, že nejen jeho tělo reaguje na doteky zmijozelského kapitána. Pak Marcus sevřel jeho bradavku mezi dva prsty. Tentokrát již zasténání nedokázal potlačit.

„Oč mě prosíš, Woode?“ zeptal se Marcus s lehkým úsměvem, aniž pustil oříškový pohled. Obkroužil palcem čekající bradavku. Cítil, jak se pokouší Oliverovo tělo vypnout proti mučící ruce, jak se jeho boky tisknout nevědomě k němu. Přesto nepovolil své sevření, nepřipustil jediný pohyb. Woodova ruka znovu sevřela jeho zápěstí, ale nezastavila ho. Marcus lehounce přejel svými rty po jeho ústech, ale okamžitě se zase stáhnul. „Odpověz mi, Woode.“

Oliver se přiměl usměrnit své myšlenky, které se mu rozbíhaly k nejrůznějším částem jeho těla. Co to proboha vyvádí? Jak jen může žádat... prosit svého největšího soka, aby ho líbal? Jak se jen stalo, že mu dovolil dotýkat se ho? Jak jen mohl zapomenout, kdo jsou? Jak mohl tak snadno podlehnout svému tělu? Zaostřil svůj pohled do temně hnědých očí, které čekaly na jeho odpověď. Nikdy si nevšiml, že jsou vlastně hezké...

„Nech mě být, Flinte,“ zaprosil. Na důraznější obranu se nezmohl, přestože se nechtěl jen tak vzdát.

Marcus chvíli hleděl  do oříškových očí. Znovu si uvolnil ruku ze sevření a zvedl ji k mladíkově tváři. Dotkl se konečky prstů lícní kosti a pomalu je nechal sklouznout až ke rtům. Sklopil k nim svůj zrak a sledoval, jak po nich přejel prsty. Fascinovaly ho. Nemohl teď přestat, byl tak blízko cíle a Woodova obrana visela na vlásku.

Se zatajeným dechem Oliver sledoval, co udělá. Pochyboval, že by ho Flint nechal jen tak jít. Ale musel to zkusit. Hnědý pohled byl upřený na jeho rty, jako by jimi byl hypnotizován... Tupá bolest ze žaludku, kam ho dnes trefily potlouky, ho donutila téměř vykřiknout. Než však z jeho otevřených rtů mohl vyjít jediný hlásek, přikryla je Flintova ústa v dobyvačném polibku. Cítil, jak mu do očí vstupují slzy. Volnou rukou sevřel Flintovo rameno a pokusil se ho odstrčit. Ovšem on se ani nepohnul.

Bolest pomalu začínala odcházet, když si uvědomil, že ji způsobila Marcusova ruka. Teď však jen lehce spočívala nad poraněnou oblastí a občas se pohnula v konejšivém pohlazení. Rty měl zamčené s Flintovými, jehož jazyk mezi ně proklouzl. Pomalu po nich kroužil, než se posunul za ně a přeběhl mu po zubech. A pak se dotkl špičky jeho jazyka.

Marcus se téměř usmál, když Wood nevědomě naklonil hlavu a vyšel mu tak vstříc. Ve chvíli, kdy se oříškové oči skryly za víčky, drtivé sevření na rameni povolilo a přestalo ho odsunovat, věděl, že vyhrává. Sklouzl rukou po hedvábné kůži k boku, kde začínal vlhký ručník. Oliverova ústa se nesměle zapojila do polibku.

Prozkoumával jeho ústa, pomaloučku, vychutnávaje každý milimetr horké jeskyně, která teď byla jen jeho. Už nemusel snít o jejích sametových zákoutích, omamné chuti. Teď tu byla ta neuvěřitelná ústa jen pro něj. Vzrušovala ho. Smyslné zasténání, které zachytily jeho uši jako rajskou hudbu, ho téměř zbavovalo smyslů.

Donutil se odtáhnout, aby uklidnil vlastní bušící srdce. Proti sevření jeho těla, které ani na chvilku nepovolil, se těžce zdvíhal Woodův hrudník, jak se snažil popadnout dech. Aniž otevřel oči, Oliver zaklonil hlavu a opřel si ji o stěnu za sebou. Jako by nedokázal udržet ruku nahoře, sjela z Flintova ramene a spočinula bezvládně podél těla. Marcus se zahleděl na chvějící se pootevřené vlhké rty.

Neodolal a znovu je polapil v několika krátkých polibcích. Lehce poškádlil jazykem pravý koutek jeho úst a pokračoval podél čelisti až k uchu, zatímco přesunul svou ruku po žebrech až tam, kde cítil zběsilý tlukot srdce. Pousmál se proti kapičce vody, která stékala lesklou cestičkou po Woodově krku, když Oliver uklonil hlavu. Bez zaváhání se pustil za ní po nabídnuté šíji. Dohonil ji, když se na okamžik zastavila na klíční kosti.

Posunul se k jamce na krku a vystoupal středem až k bradě. Zvedl ruku a dotkl se prsty odvrácené tváře, aby ji otočil zpět. Znovu se před ním nabízely neodolatelné rty.

„Bože, Woode, ta tvoje pusa mě přivádí k šílenství,“ zašeptal.

Špičkou jazyka Oliver rychle přejel po spodním rtu. Nedokázal už poskládat jedinou racionální myšlenku. Flintova ústa jakoby v něm probouzela žár, o němž netušil, že se v něm může skrývat. Žár, který mu pronikal celým tělem, vyžadoval další a další doteky neboť hrozil, že se jeho mozek zblázní. A právě pronesená věta způsobila, že mu vyschlo v krku.

Ve chvíli, kdy se Marcus znovu zmocnil jeho rtů, už mu bylo jedno, že to není správné. Teď si přál, aby tahle chvíle trvala navždy. Vyšel vstříc zkoumajícímu jazyku, zvedl volnou ruku a zapletl prsty do Flintových vlasů v týle. Jejich ústa se zmítala ve smyslném souboji, který bral dech.

Marcus přesunul své prsty opět k čekající bradavce. Několikrát ji obkroužil, než se z Woodova hrdla vydralo netrpělivé zavrčení a pokusil se vypnout proti němu. Jejich boky se posunuly a několikrát o sebe otřely. 

Pod intenzívním pocitem Oliver překvapeně otevřel oči. Flint se právě v ten okamžik odpoutal od jeho úst, téměř bolestivě sevřel bradavku a znovu přirazil své boky k jeho. Nebelvírský mladík pohlížel do temných očí. Cítil, jak se Marcusova ruka sune po žebrech přes štíhlý pas až k bokům, kde začínal ručník. Prsty vklouzly pod látku a v mžiku odstranily překřížení, jímž držela na svém místě. Odsunula se a odhalila tak kousek útlého boku pro další doteky.

Náhlý záchvěv paniky, který se zobrazil v jeho očích, přiměl Marcuse zastavit ruku. Jeho rty našly citlivé místo pod uchem a vlhkou stopou prozkoumávaly každičký centimetr šíje až k rameni. Když se s mučivou pomalostí vracel po klíční kosti, prsty, které mu zatím jen spočívaly zapletené ve vlasech, se sevřely. Vyslyšel žádost a znovu spojil jejich ústa.

Naléhavost polibku mu téměř vyrazila dech. Uvolnil Woodovu pravou paži a hůlka, která zanechala stopu na hedvábné kůži, zmizela závratnou rychlosti v záhybech jeho hábitu, mimo dosah nebelvírského mladíka. Ovšem tomu teď byl osud jeho hůlky naprosto lhostejný. Přestože jeho paže protestovala po drtivém sevření, donutil ji zvednout se a položit Flintovi kolem krku.

Marcusovo tělo ho přestalo tisknout ke stěně. Ani nevěděl jak a odstoupili od ní. Levá ruka se okamžitě přesunula na Woodova bedra a držela ho v náruči zmijozelského kapitána. Zatímco druhá postupovala podél páteře vzhůru, aby poté prozkoumala kresbu svalů na zádech. Pomaloučku klesala až spočinula na oblé pevné polokouli.

Opustil horká ústa nebelvírského brankáře a sledoval linii jeho čelisti. Chvíli si hrál s lalůčkem, přeběhl jazykem po hraně ucha, než se pustil podél rychlého pulsu na krku. Oliverovy ruce proklouzly mezi ně a začaly odepínat knoflíčky jeho košile.

Obě Marcusovy dlaně jako na povel vyjely na hrudník a palci obkroužil bradavky. Pak jeho ústa opustila šíji a sklonil hlavu, a jazykem přejel přes levou z nich. Woodovy prsty se zarazily a překvapeně vydechl, když se kolem ní sevřely rty a vsály ji do horkých úst. Zatímco si jazyk pohrával s jednou, druhou sevřely Flintovy prsty.

Oliver zvrátil hlavu a zasténal. Slastné vlny, které se spojovaly a šimraly v podbřišku, byly čím dál intenzivnější. Cítil, jak se jeho tvrdý, k prasknutí napjatý penis tře o látku nad vyboulením Flintových kalhot. Každým okamžikem si říkal, že víc už nesnese. Přesto se mu tělem rozlil nový žár, když Flintova ruka pronikla mezi ně, přeběhla prsty po jeho mužství a obkroužila palcem jeho špičku.

Marcus okouzleně hleděl na Woodovu tvář s pootevřenými rty, z nichž splývalo sténání v rytmu pohybů jeho ruky. Víčka s dlouhými temnými řasami se chvěla pod nově objevenými prožitky. Nevnímal, že se mu do ramenou bolestivě zarývají prsty, jediné, co ho zajímalo byla čistá vášeň, která se nabízela jeho očím. Přeběhl krátkými polibky vzhůru po krku a na okamžik spojil jejich ústa. Věděl, že je blízko, blizoučko vrcholu.

„Podívej se na mě, Woode,“ zašeptal.

Oliverovy rty se pohnuly v neslyšitelném zašeptání, než skousl spodní ret.

„Podívej se na mě,“ přikázal znovu Marcus.

Tentokrát se víčka pomalu zvedla. Zachytil nepřítomný pohled oříškových očí potažených mlžnou clonou. Stačilo posledních pár rychlých pohybů jeho ruky a jejich zorničky se rozšířily, až se zdálo, že nádherná oříšková barva Woodových očí zmizela v černi. Rychle polapil otevírající se ústa, aby v nich ztlumil slastný výkřik.

Oliver cítil, jak žár shromažďující se do jednoho místa v podbřišku, vytryskl s nevídanou silou do každičké části jeho těla. Na okamžik se mu zatmělo před očima a na černém pozadí se rozzářily tisíce zlatých hvězdiček jako by mu v hlavě vystřelil obrovský ohňostroj. Netušil, jestli dokáže unést tak intenzívní pocit, pod nímž se nedokázal nadechnout, který zastavil tlukot jeho srdce…

Nevěděl, kolik času uplynulo, než znovu dokázal vnímat svět kolem sebe. Pevné tělo ho tisklo k sobě, jedna ruka se stále nehnula z jeho beder, zatímco druhá přejížděla uklidňujícími tahy po zádech. Horká ústa pokrývala lehkými polibky spojení mezi ramenem a krkem. Uvědomil si, že jeho ruce spočívají kolem Flintova krku, kde hledaly oporu pro tělo zmítající se v slastné křeči.

Ano, byl to Marcus Flint, kapitán zmijozelského týmu, který ho držel v náruči. Byl to on, kdo v něm vyvolal tak neuvěřitelné pocity… Marcus Flint… Temná červeň zbarvila jeho tváře. Jak mohl dopustit, aby se něco takového stalo? Nejraději by se propadnul do země. A co bude dál? Bude Flint po něm chtít to samé? Moc dobře cítil jeho vzrušené mužství na svém těle…

Z úvah ho vytrhnulo zvednutí Marcusovy hlavy. Cítil, jak se jeho tělo napjalo. Otevřel oči a setkal se s ostražitým pohledem temných očí. A pak to zaslechl taky – blížící se kroky. Okamžitě spustil ruce. Tak tohle ještě scházelo! Aby ho tady někdo přistihl nahého, pokrytého vlastním semenem a ještě se zmijozelským kapitánem. To nemohla být pravda, to musela být noční můra.

Marcus pozoroval zděšený výraz, který se objevil na Woodově tváři. Jindy by ho nic nepotěšilo víc, než dostat ho do tak trapné situace, ale dnes ne. Ještě spolu neskončili, měl s ním ještě své plány. Rychle ho pustil a ustoupil o krok. Vytáhl z hábitu hůlku a rychle zamumlal čistící kouzlo. Pak jí mávnul ještě jednou a ručník, který ležel u Woodových nohou se vznesl a omotal kolem jeho boků.

Pobaveně povytáhl obočí a ušklíbl, když Oliver zmateně pohlédl do jeho očí. Přistoupil k němu, zachytil do prstů jeho čelist a rychle ho políbil. Přejel konečky prstů po zarudlém naběhlém spodním rtu.

„Ještě se uvidíme, Woode,“ zašeptal. „Mám totiž něco, co velmi potřebuješ… tvou hůlku,“ pousmál se. Bez zaváhání zmizel v nebelvírských sprchách zrovna ve chvíli, kdy se ozvalo cvaknutí kliky.

Oliver neschopen jakéhokoli pohybu sledoval, jak se otevírají dveře. Dovnitř vešel Harry. Rozhlédl se po šatně a zastavil svůj pohled na kapitánovi týmu. Ulehčeně se usmál.

„Á, Olivere, to jsem rád, že jsi ještě tady… Zapomněl jsem tady totiž Ronovo Létání s Kudlejskými Kanonýry.“

Harry udiveně povytáhl obočí. Oliver na něj hleděl, jako kdyby se právě proměnil v ducha. „Děje se něco?“ přeptal se.

Teprve teď dokázal Oliver reagovat. Stále mu zněla v uších Flintova slova. Ještě tedy spolu neskončili, musí dostat svou hůlku zpět. Ale teď to nebylo možné. Nemohl prozradit, že se zmijozelský střelec skrývá v jejich sprchách. Jak by vysvětlil, co tam dělá?

„Ne, proč?“ pokusil se usmát jako by se vůbec nic nedělo. Nikdy mu moc nešlo předstírání a teď, po tom všem, navíc i jemu zněl vlastní hlas cize. Rychle se od Harryho odvrátil, aby se ho náhodou nevyptával dál. Jenže ten měl jiné myšlenky, než se zabývat kapitánem svého týmu.

„Právě jsem viděl Montagua, jak se plíží do hradu. Všichni zmijozelští jsou zalezlí,“ prohodil Harry konverzačně, zatímco vlezl pod stůl, kde objevil hledanou knihu. „V jejich šatně se ještě svítí, Flint se zřejmě snaží utopit ve sprše…“

Oliverovi vypadl z rukou famfrpálový hábit, který se pokoušel poskládat. Ohlédl se po sprchách, kde se zmijozelský kapitán ukrýval. Harry zrovna vylézal zpod stolu. Spěšně si navlékl svetr a obul boty.

„Fred a George plánují něco velkého,“ pokračoval Harry v novinkách. „Slyšel jsem je, jak se baví o Máslovém ležáku…“

„Našel jsi ji?“ přerušil ho Oliver, než se nebelvírský chytač zmíní o něčem, co by mohl Flint proti nim zneužít.

„Jo,“ usmál se a zamával ohmatanou knížkou. „Jdeš už taky?“ zeptal se, když viděl, že má sbaleny své věci.

Oliver se zarazil. Mohl být přece Harrymu vděčný, že přišel, že je vyrušil dřív, než by ho Flint přinutil k dalším věcem. A teď má možnost utéct… Ale co jeho hůlka? Neměl by zůstat a získat ji zpět? Ovšem to může udělat i později. Teď nebyl narychlo schopen vymyslet nějakou výmluvu, proč by měl v šatně zůstat. Vlastně nebyl schopen skoro vůbec myslet.

„Jo, jasně.“ Vzal ze stolu pohár, který dnes večer budou všichni obdivovat v nebelvírské věži a pospíšil ven za Harrym.

„Nezamkneš?“ zeptal se Harry.

„No, víš…“ zakoktal se Wood a cítil, jak se mu krev žene do tváří. „Zapomněl jsem si hůlku… Mohl bys ty?“ Věděl, že pro Flinta nebude problém dostat se ven.

Půnoční Duel

 

Oliver hleděl na sovu, která ťukala zobákem na okno jeho ložnice. Byla celá černá a do noci svítily dvě žluté oči. Čekal zprávu, kterou nesla. Už celý den. A čím víc se připozdívalo, tím byl nervóznější. Vždyť zítra mají první hodinu Přeměňování a tam se bez hůlky neobejde. Jak by vysvětlil profesorce McGonagallové, že ji nemá?

Pomalu přistoupil k oknu. Co bude muset udělat, aby ji dostal zpět? Minulou noc téměř nespal, když se aspoň trochu snažil utřídit si myšlenky. Myslel si, že Flinta dobře zná. Vždycky to byl jeho soupeř, který ani jednou nejednal čistě. Některé jeho kousky byly zákeřné a brutální a to nejen na hřišti. Ale to odpoledne… krev se mu opět nahrnula do tváří, když na ně pomyslel… byl tak překvapivě něžný.

Otevřel okno a převzal zprávu. Sova zahoukala a odletěla. Hleděl na kousek papíru, který mu ležel na dlani.  Zeleným inkoustem bilo do očí  Oliver Wood  napsané nezaměnitelným Flintovým rukopisem. S povzdechem dopis otevřel.

O půlnoci ve sklepení – učebna naproti Bezhlavému rytíři.

Znal tu učebnu. Kdysi tam měli s profesorem Quirellem jednu dvouhodinovku, neboť v ní objevil Bubáka. Ve chvíli, kdy zastrčil pergamen do kapsy, otevřely se dveře do ložnice a vešel Percy Weasley a dva jeho spolubydlící. Všechny ještě držela euforie z výhry Nebelvíru. Neustále rozebírali všechny důležité okamžiky zápasu a neopomněli poplácat kapitána po ramenou.

Oliverův pohled spočinul na hodinách. Bylo tři čtvrtě na dvanáct. Měl by vyrazit… Ale vlastně proč spěchat? Kdo ví, co by Flint udělal, kdyby přišel pozdě. Odešel by a hůlku mu nevrátil? Jakou by si pak vymyslel na zítra výmluvu?

„Já… něco jsem dole zapomněl…“ vykoktal. Než ho mohli kamarádi zastavit, vyklouzl z ložnice a seběhl do společenské místnosti.

Bylo celkem pozdě, nikdo tam už nebyl. Většina nebelvírských byla ještě unavená po včerejší oslavě. Nic mu tedy nebránilo, aby nepozorovaně vyklouzl z věže. Opatrně se plížil chodbami a po schodištích, aby nenarazil na některého z učitelů či na školníka Filche nebo jeho kočku paní Norrisovou.

Nezpozorován se dostal až do sklepení k určené učebně. S rukou na klice se zastavil. Nemohl by dostat svou hůlku zpět jinak? Zavrtěl hlavou. Ne, musí se setkat s Flintem a postavit se mu. A jak bych se mu asi mohl postavit, bez hůlky? Musí tam jít. Musí zjistit, za jakou cenu je mu ochoten ji vrátit. Předem už však tušil odpověď.

Opatrně stiskl kliku. Místnost byla tmavá až na malé světýlko úplně vzadu. Zdálo se, že Flint ještě nedorazil. Mezi řadami lavic ani za katedrou nezahlédl ani stín, který by ho připomínal. Vešel tedy dovnitř. Než však stihl za sebou zavřít, dveře se samy tiše zabouchly. Rychle se otočil. Ale to už ho pevně objímaly dvě silné paže a překvapené vydechnutí ztlumily horké rty.

Okamžitě sevřel Flintova ramena a odstrčil ho. Snad nebyl zmijozelský kapitán na obranu připraven, podařilo se mu vymanit z pevného sevření. Odstoupil od něj několik kroků, až mezi nimi stála lavice. Ostražitě sledoval, jak se Flint také pohnul, ale k jeho ještě většímu překvapení nešel za ním. Marcus se usadil na katedru. Lehce uklonil hlavu, jako by studoval Woodovu postavu a snažil se uhádnout jeho další krok.

„Přišel jsi pozdě,“ poukázal Flint.

„Pár minut,“ odsekl Oliver, který se ještě snažil uklidnit zrychlený dech. Jen nerad si musel přiznat, jak moc na něj Flintova ústa působila. „Vrať mi hůlku!“

V chabém světle příliš dobře neviděl, ale vsadil by se, že se Flint usmál. A pobavení čišelo i z jeho hlasu, když promluvil: „Ovšem, vrátím ti ji.“

Oliver věděl, že bude následovat nějaké ALE.

„To se mě tak bojíš, že pořád couváš?“ zasmál se Flint.

Oliver se udiveně zastavil. Ani si to neuvědomil. Opravdu couval uličkou mezi lavicemi. To co mělo přijít, mu nahánělo strach. Nechtěl, aby se to stalo, ale nevěděl, jak se tomu vyhnout. Flint s ním hrál hru, špinavou hru, z níž nikdy nemohl vyjít jako vítěz. Ano, bál se ho, ale nikdy by mu to nepřiznal. Zvedl vzdorně hlavu.

„Ne, nebojím. Jen bych už raději zmizel z tvé společnosti...“

Marcus si odfrknul. „Posledně ti má společnost nevadila.“ Zdálo se mu to, nebo zněl jeho hlas ublíženě? „Dokonce bych řekl, že sis ji užil.“

Oliverovi zahořely tváře a děkoval, že v učebně je taková tma, která ho neprozradila. Ovšem Marcus si to uvědomoval zřejmě také, neboť vstal a prošel druhou uličkou až ke svíčce, která vzadu v místnosti hořela. Zapálil od ní několik dalších a učebnou se rozlilo příjemné matné světlo, které trochu zaplašilo stíny noci.

„Nemám pravdu?“ otočil se prudce k Oliverovi, jehož tváře zahořely ještě více. Sevřel rty. Na tohle odmítal odpovídat. Vystrčil vzdorně bradu, ale s obavami sledoval, jak se k němu mladík blíží. Za celý den si nedokázal odpovědět, proč včera tak reagoval na Flintovy doteky, proč nedokázal rozumně uvažovat. A nebyl si jistý, jak by zareagoval, kdyby se ho opět dotknul. Vždyť i tu chvilku, kterou se mu podařilo usnout, na něj myslel, na ty překvapivě něžné rty... a před chvílí, když ho políbil, se mu rozbušilo srdce a roztřásla se kolena.

Těkal očima z blížící se postavy ke dveřím. Nebyl to dobrý nápad sem chodit. Možná by bylo lepší, kdyby řekl o pomoc profesorce McGonagallové...

„Chceš utéct?“ zašeptal Flint, když stanul těsně před ním a polapil oříškový pohled. „To by mě mrzelo.“ Zvedl ruku a lehce konečky prstů přeběhl po něžné lícní kosti.

Oliver však prudce odvrátil hlavu. „Nedotýkej se mě,“ vybafl.

Marcus stáhl ruku, ale dále stál před ním. Čekal. Dlouhou dobu se na něj Oliver odmítal podívat, přestože věděl, že na to právě čeká. Nakonec však zvedl svůj pohled k jeho tváři s pobaveným úšklebkem. Zahleděl se do temně hnědých očí pod tmavým obočím. Znovu ho napadlo, že jsou hezké, velmi hezké...

Flint se po chvíli ještě víc ušklíbl a odvrátil se. Vrátil se zpět ke katedře a opřel se o ni. Když znovu na Olivera pohlédl, zamračil se.

„Zdá se, že s takovou se octneme na mrtvém bodě,“ protáhl, což Oliverovi připomnělo znuděný hlas Draca Malfoye. O čem to ale mluví? Tázavě povytáhl obočí. „Oba moc dobře víme, co asi za tvou hůlku chci. A ty mi to odmítáš dát, není-liž pravda, Woode?“

Oliver přikývl.

„Pak se zřejmě nedohodneme a věci zůstanou jak jsou... Nebudu tě déle zdržovat, můžeš klidně odejít.“

Oliver svraštil obočí. Situace se nevyvíjela dobře. Možná přece jen bylo nejlepší odejít. Samy myšlenky vedly jeho nohy ke dveřím. Sáhl po klice. Ovšem nestiskl ji. Otočil se zpět do učebny a zahleděl se na Flinta. Co kdyby udělal, co si přeje? Získal by zpět hůlku, měl by od něj pokoj. Vždyť včera... třeba by to nemuselo být o moc horší.

Pomalu přistoupil ke zmijozelskému kapitánovi, který se zdál ponořený do vlastních myšlenek. Když ho oslovil, překvapeně vzhlédl. Zřejmě se domníval, že už dávno utekl.

„Co chceš, Flinte?“

Marcus se postavil se a pohlédl Oliverovi zpříma do očí. „Pokračovat, kde jsme včera skončili... A když nechceš, abych se tě dotýkal, nebudu.“

Oliver znovu vytáhl tázavě obočí.

„Obstaráš to sám,“ zlomyslně se ušklíbl.

Sám? Oliver překvapeně zapomněl dýchat. Pochopil to správně? Chce po něm Flint, aby udělal to, co včera on? A on se ho ani nedotkne? Sledoval, jak si znovu napůl sedl, napůl se opřel o katedru a podíval se na něj.

„Tak co, Woode? Souhlasíš?“

Nepatrné přikývnutí vyvolalo v jeho tváři úsměv. Vítězný úsměv, který Oliver čekal. Věděl, že tenhle spor nemůže vyhrát, aniž by žádal o pomoc. A přistoupit na Flintovy podmínky nebylo jednoduché a ani nebude.

„Pojď sem,“ přikázal Flint.

Oliver přistoupil před něj, nepouštěje pohled tmavých očí.

„Svlékni se.“

Zorničky oříškových očí se roztáhly. Ovšem poslechl, pravidla hry určoval Flint. Na chvíli zavřel oči, než si přetáhl přes hlavu tmavě šedý svetr se stojáčkem. Odhodil ho na nejbližší lavici a znovu se zahleděl na Flinta.

„Pokračuj,“ vyzval ho se škodolibým úsměvem. Tak rád by sám kousek po kousku odhaloval tu neuvěřitelně hedvábnou kůži, hladil ji. Ale rozpaky, nervozita, které se vepsaly do Woodových tváří, lahodily jeho zmijozelské povaze. A tak sledoval, jak si sundává i bílé triko a obnažuje tak ploché břicho s velkou modřinou po včerejších potloucích, a klenutý hrudník s  rýsujícími se svaly, široká ramena a dokonalé formované paže.

„Pojď blíž.“

Oliver k němu přistoupil o krok.

„Ještě.“

Ocitl se mezi jeho nohama, shlížeje do tmavých očí. Když opatrně zvedl ruku, cítil, jak se mu rozrušením třese. Flint s lehkým ušklíbnutím čekal, co udělá. Co má dělat? Zarazil ruku v polovině vzdálenosti mezi nimi. Neměl zkušenosti, jak potěšit chlapce a už vůbec ne Marcuse Flinta. Jeho znalosti se točily kolem křehkých dívek z Havraspáru, Nebelvíru i Mrzimoru... Možná v tom není tak velký rozdíl.

„Chceš si to ještě rozmyslet?“ zeptal se Marcus.

Oliver jen potřásl hlavou v obavě, že by ho zklamal vlastní hlas.

„Víš, že máš strašně hezkou pusu, Woode?“ zvedl ruku, jako by chtěl konečky prstů přeběhnout po jeho rtech. Na okamžik spočinul pohledem na svém gestu, než ho znovu vrátil k oříškovým očím a nechal ruku klesnout. Pobaveně se usmál růměnci, který se rozléval nebelvírskému kapitánovi po tvářích.

Oliver sklouzl pohledem k Flintovým rtům. Včera se mu dokázaly vrýt do paměti tak silně, že se mu vybavovaly i ve snu. Možná by mohl teď začít tím, že by je políbil. Naklonil se k zmijozelskému mladíkovi. Proč jen to bylo tak těžké?

Lehce spojil jejich rty. Očekával, že Flint okamžitě zareaguje. Ale jeho rty zůstaly pasivní. Odtáhl se a pohlédl na něj. Nehodlá mu to ulehčit, nijak! Téměř si povzdechl. Vypadalo to na hodně dlouhou noc. Položil svou ruku na Flintovo levé rameno a znovu ho políbil. Bylo to jako učit líbat někoho, kdo to nikdy nedělal. Až na to, že věděl, že Flintova horká ústa jsou zkušená, zkušenější než jeho.

Přeběhl jazykem po jeho rtech, které se při tom pohybu rozevřely. Oliverova ruka se přesunula do týla, aby podepřela jeho hlavu, když pronikl jazykem do Flintových úst. Tentokrát již mu zmijozelský mladík vyšel vstříc. Oliverovi klesla víčka. Jakkoli se mu to zdálo špatné, nemohl se ubránit příjemnému pocitu. Prsty druhé ruky se dotkly Flintovy tváře.

Marcus bojoval s touhou přitáhnout Wooda k sobě, cítit jeho tělo na svém. Ale ještě nebyl čas, ta chvíle teprve přijde. A nebude to trvat dlouho. Souboj jejich úst, který začal něžným polibkem se měnil v duel o dominanci, který jim oběma bral dech. Nechtěl se mu vzdát, byl to přece on, kdo v téhle hře určoval pravidla...

Když Wood přerušil spojení jejich úst, vzhlédl k němu. Chvějící se víčka se zvedla a odhalila udivený oříškový pohled. Zastavil se na jeho pootevřených rtech. Prsty, které spočívaly na jeho tváři se pohnuly a jakoby nevěřícně přes ně přejely. Věděl, že nebelvírský brankář se snaží uklidnit svůj těžký dech a zběsilé bušení srdce. Nechtěl mu k tomu dát příležitost, ale ještě nemohl po něm vztáhnout ruku.

Oliver sledoval, jak rychle přejela špička Flintova jazyka po spodním rtu. Bylo to až neuvěřitelné, jak ty arogantní rty dokázaly zamíchat jeho pocity. Jakmile se jich dotkl, nedokázal už přestat. Snad by tak mohl pokračovat...? Znovu se k  nim přiblížil.

Marcus mu vyšel vstříc. Ale to byl jediný jeho vstřícný krok. Jinak se ani nepohnul. Ztracen ve smíšených pocitech, snažil se Oliver vymyslet, co dál. Nezbývalo mu nic jiného, než následovat včerejší Flintovo jednání. Aniž opustil jeho ústa, přesunul ruce ke knoflíčkům košile a začal je rozepínat. Přeběhl konečky prstů ve štěrbině, která se v košili vytvořila. Nový vjem ho udivil. Obnažená kůže byla neuvěřitelně jemná, skoro jako hedvábí.

Rychle se pustil do rozepínání zbývajících knoflíčků, než se jeho prsty zarazily na Flintových kalhotách. Netrpělivě z nich vytáhl košili a poslední spojený kousek roztrhnul. Dva knoflíčky zazvonily o kamennou podlahu. Položil dlaně na tělo před sebou. Pod horkou kůží ucítil napětí rýsujících se svalů na břiše a prudké nadechnutí. Vzápětí zachytil ve svých ústech i tiché zasténání.

Pomalu sunul své ruce vzhůru, odhalujíc hrudník ukrytý pod bílou látkou. Ucítil, jak prsty přejely přes bradavky a Marcusovy zuby skously jeho spodní ret. Nezastavil se však, dokud dlaněmi nespočíval na Flintových svalnatých ramenou. Stáhl z nich košili i přehozený hábit až k zápěstí. Jeho ruce tak zůstaly uvězněny v látce.

Odtáhl se, aby si prohlédl své dílo. Na okamžik ho napadlo, že by mohl využít chvilky a zjistit, jestli má Flint jeho hůlku u sebe. Svůj nápad však zavrhnul, zmijozelský kapitán s tím jistě počítal. Měl dnešní noc jistě promyšlenou a nezkazil by si ji takovou chybou.

Přejel konečky prstů zpět od zápěstí po předloktí, pažích s pevnými svaly  zpět na ramena. Lehce se usmál, když zjistil, že Flintův klenutý hrudník se těžce zvedá. Pohladil ukazováčkem levou klíční kost. Sklouzl pohledem od svého počínání po těle před sebou. V matném světle svíček se zdůraznily svaly vypracované tvrdým tréninkem famfrpálu. A přesto kůže nad nimi byla tak jemná... Ještě nikdy neuvažoval o obnaženém chlapeckém těle takovým způsobem.

„Líbí se ti, co vidíš?“ zašeptal Marcus.

Zvedl pohled k temným očím. Naneštěstí ano... nebo spíše naštěstí, opravil se. Aspoň to, co ho čeká, bude trochu příjemné. Zhluboka se nadechl, než znovu sklonil svou hlavu k zmijozelskému kapitánovi. Lehce přitiskl své rty na šíji. Ucítil rychlý tep a zachytil jemnou vůni, která vycházela z jeho pokožky. Flint zvrátil hlavu, aby mu poskytl lepší přístup. Drobnými polibky sestoupil ke spojení s ramenem. Zkusmo přejel špičkou jazyka po klíční kosti.  Vrátil se po ní zpět a přeskočil na druhou stranu. Vystoupal po krku pod ucho. Posel polibky pevnou čelist, než se znovu dotkl rtů. Spojily se s divokou vášní, o níž neměl tušení, že se v něm skrývá.

Opřel se dlaněmi Flintovi o ramena. Pod jejich tlakem, aniž se od sebe jejich ústa oddělila, se zmijozelský kapitán položil na katedru. Při tom pohybu se Oliverovy boky přitiskly na jeho. Nebelvírský kapitán zmateně zavřel na chvíli oči. Tvrdé vyboulení v kalhotách pod ním jasně svědčilo, jak Flinta vzrušuje. Co ho udivilo, že při tom doteku ucítil žár, který se probouzel v jeho vlastním podbřišku.

Rozhodl se ho ignorovat, i když věděl, že to nebude možné. Začínal podléhat Flintově hře. A k vlastnímu zahanbení se mu to líbilo. Opřel se předloktími o hrudník pod sebou a pohlédl z výšky na zmijozelského mladíka. Co jen to s ním dělá? Jak se mu povedlo probudit v něm tolik různých, až děsivě krásných pocitů. Možná to bylo tím, že to byl taky mladý muž, že tak znal dobře mužské tělo, že věděl, kde se ho má dotknout.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se Marcus.

„Nenávidím tě, Flinte.“

Na to se Marcus dokázal jen potěšeně usmát. Nesnášenlivost mezi Nebelvírem a Zmijozelem byla stará jako Bradavická škola. A jejich byla ještě znásobená famfrpálovou rivalitou. O to víc ho právě teď vzrušoval. A Wood na tom, jak mohl cítit, nebyl jinak.

„Je mi potěšením,“ ušklíbl se.

„Prevíte,“ zasyčel Oliver a zaútočil ústy na Flintův krk. Jeho tělo tak nalehlo na zmijozelského mladíka. Účel toho pohybu se však okamžitě vytratil z jeho mysli při úžasném pocitu, když se jejich nahé hrudníky dotkly. Jako by  se jejich kůže slévaly dohromady jakýmsi vnitřním žárem, přesto mu proběhlo mrazení podél páteře.

Flintovo tělo se pod ním zazmítalo, jak se snažil uvolnit si ruce, avšak byly příliš pevně zapletené do látky košile a hábitu. Docílil jen toho, že se o sebe otřely jejich klíny. Oliver sevřel bolestivě jeho paže a přitiskl je ke katedře, ve snaze zabránit mu v dalším pohybu, který násobil jeho žár. Svaly pod dlaněmi se napjaly, ale nepokusily se ho setřást.

Uvolnil tedy sevření. Nechtěl drtit tu jemnou kůži déle, než bylo nutné. Ba co víc, toužil se jí dotýkat, líbat ji... Jeho rty opustily šíji a zamířily středem hrudníku. Zkoumající prsty sledovaly ten pohyb po stranách, než přejely přes bradavky. Marcus se nadechl přes zaťaté zuby.

„Woode,“ zasténal, když je Oliver sevřel. Dřív ho dokázala vzrušit jen myšlenka na Woodovy rty. A teď když je cítil na svém těle, vnímal doteky jeho rukou a tíhu jeho těla na svém, bylo to skoro víc, než dokázal snést. Kalhoty se mu zdály až bolestivě těsné.

„Woode, přeskoč to!“ zavrčel.

Oliver překvapeně vzhlédl. Flint se proti němu vypínal a zmítal hlavou ze strany na stranu. Hrudník se mu těžce zvedal. Tam, kde spočívala jeho ruka, cítit zběsilý tlukot srdce. Skousl spodní ret. Tak už to přišlo.

Zvedl se a sklouzl pohledem přes ploché břicho k jeho černým kalhotám. Nesměle zvedl ruku a položil ji na zapínání. Flint okamžitě nadzvedl boky a otřel se o jeho dlaň. Temné zasténání vyvolalo na Oliverových rtech úsměv. Nejen zmijozelský kapitán měl nad ním takovou moc, zdálo se, že to platí i naopak. Ovšem ta myšlenka nestačila, aby se přestaly jeho prsty třást, když se snažil rozepnout napjatou látku.

Marcus ulehčeně zasyčel. Oliver se několikrát zhluboka nadechl, než se odvážil kalhoty rozevřít. Do ruky mu vyskočil naběhlý pulsující penis. Zatajil dech, když přejel prsty po jeho délce. Kůže na něm byla ještě hedvábnější, vypínala se na prominujících žílách a odhalovala rudou hlavu žaludu. Věděl, co má dělat. Ale Flint ho po několika pohybech ruky zarazil, když zasténal větu, která mu vyrazila dech: „Použij pusu.“

„Cože?“ přeptal se, jako by jí nerozuměl. A doufal, že se přeslechl.

Ale nebylo tomu tak. Flint se vzepřel na loktech  a pohlédl na něj zamlženým, přesto rozhodným pohledem. „Chci, abys použil tu tvoji zatracenou pusu, Woode.“

Oliver několikrát polknul. To nemůže myslet Flint vážně. Něco takového nemůže udělat, nezvládne to. Cítil, jak se mu do očí tlačí slzy. Překvapivě lehce vytáhl Flint ruce ze sevření látek a zvedl se. Z nepohodlné polohy na katedře cítil, jak ho bolí záda. Wood zmateně couvnul. Kdyby ho nezachytila pohotová paže, která se mu ovinula kolem pasu, spadl by ze stupínku, na němž katedra stála. Okamžitě se střetly jejich rty. Ten polibek plný touhy po něm rozvířil Oliverovi myšlenky.

Flint se odtáhl a počkal, dokud se nezvedla víčka, aby odhalila oříškové oči.  Oliver podlehl přímému pohledu. Věděl, že nemá na vybranou. Znovu Flinta políbil. Sklouzl po čelisti na krk, který pokryl lehkými polibky. Postupoval motýlím dotykem středem hrudníku a břicha. Ovšem jak se snášel na kolena, pohyb rtů se postupně zpomaloval. Obkroužil jazykem pupík, pod nímž začínal úzký proužek tmavých chlupů.

Zvedl pohled k temným očím, které ho pozorovaly. Obemknul prsty penis tyčící se před ním. Pomalu obkroužil palcem špičku. Flint zvrátil hlavu a zasténal. Oliver se nesměle dotkl rty rudého žaludu a olízl ho. Na jazyku zaznamenal zvláštní chuť... která nebyla nepříjemná. Seběhl jazykem až k prstům, které Flintovo mužství přidržovaly u kořene. Vrátil se zpět a tentokrát obkroužil celý žalud. Vzal ho do úst.

Horečně se snažil vzpomenout na vlastní zkušenost, když sledoval, jak před ním klečí tmavovlasá dívka a její hlava se v pravidelném rytmu pohybuje nahoru a dolů, její jazyk ho tehdy přiváděl do varu... Zvedl druhou ruku a uchopil do ní šourek. Lehce jej stiskl, zatímco prozkoumával dírku na vrcholu penisu. Marcus se opřel o paže. Smyslné hrdelní zvuky provázely každý pohyb Woodovy ruky a úst. A pak se ve stejném rytmu začaly pohybovat i jeho boky.

V nečekanou chvíli Flint vykřikl přes zaťaté zuby, přirazil daleko do Oliverových úst a vystříkl. Nebelvírský kapitán bojoval sám se sebou. Proud horké tekutiny do trefil přímo do krku. Zdálo se, jako by jeho hrdlo chvíli rozvažovalo, zda ji má vyvrhnout. Do očí mu vystoupily slzy, které nezadržitelně stékaly po tvářích. Ovšem další příděl hořkosladké tekutiny ho přiměl ji polknout. V okamžiku, kdy se od Flinta odpoutal, spočinulo pár posledních kapek na jeho rtech.

Marcus podlehl slastnému uspokojení. Položil se na katedru a na chvíli zavřel oči. Ta ústa... byla tak nezkušená, viděl to na něm, než začal. Moc dobře si uvědomoval jeho váhání, věděl, že to nikdy nedělal a zřejmě by nikdy neudělal nebýt toho, že ho přinutil. Nemohl si pomoci, tak moc ho vzrušovala. Zvedl se na loktech, aby ho vyhledal pohledem. Ovšem Wooda nikde neviděl.

Zvedl se výš. Klečel stále před ním, ramena se mu chvěla. Zdálo se, jako by se snažil ovládnout své tělo, aby se nezhroutilo. Marcus se k němu sklonil, uchopil ho za paže a vytáhl nahoru. Oliver se mu však vytrhnul a odvrátil se.

„Nech mě,“ zaškemral a podepřel se o lavici před ním, když se pod ním začala podlamovat kolena.

Cítil se mizerně. Ve chvíli, kdy se odtáhl od Flinta, došlo mu, co právě udělal. Byl znechucen sám sebou, nechápal, jak se Flintovi podařilo přesvědčit ho k něčemu takovému. Znovu se mu vzbouřil žaludek, až se musel několikrát nadechnout a zavřít oči. Sevřel hranu lavice, až mu zbělely klouby na rukou. Styděl se za sebe, za slzy, které mu stékaly po tvářích, za vzrušení, které před chvíli cítil, za hořkost v ústech, kterou nenáviděl.

Horké dlaně přikryly jeho chladné ruce ve chvíli, kdy se k němu přitisklo pevné tělo. Flint uvolnil sevření jeho prstů. Cítil, jak se Woodovo tělo třese a jeho kůže chladne. Přitiskl rty na rameno před sebou. Wood sebou při tom doteku trhnul, jako by ho spálily. Dlaně vyjely po Oliverových předloktích až k pažím. Nečekaným pohybem ho otočily tváří v tvář Flintovi.

Marcus překvapeně hleděl na slzy stékající po tvářích s temným růměncem, na rty, na nichž ulpělo několik kapek jeho semene. Oříškový pohled se vyhýbal jeho. Neměl kam utéct. Flintovo tělo mu bránilo v pohybu. Sevření na jeho pažích povolilo a ruce se přesunuly na tvář. Něžně setřely slané potůčky. A pak se Flintova ústa přitiskla na jeho. Jazyk slízl těch několik kapek, jako by chtěl smýt pokoření, které Oliver cítil.

Oliverovy ruce sevřely Flintova ramena, aby ho odstrčily. Ovšem  Marcus byl rychlejší. Jeho paže se ovinuly kolem těla nebelvírského kapitána a pevně ho sevřel v náruči, zatímco pronikl jazykem za bariéru zarudlých rtů. Chuť vlastního semene v omamných zákoutích Woodových úst byla fascinující.

Tlak na jeho ramenou povolil. Přerušil jejich spojení. Sledovaly ho udivené oříškové oči. Oliver si zmateně přejel prsty po rtech. Jestli bylo cílem toho polibku rozptýlit jeho pozornost, tak se to Flintovi povedlo. Pryč byla ta zvláštní pachuť v jeho ústech. Ale ještě víc jej překvapila nečekaná něžnost v tmavých očích. Úplně jej odzbrojila.

Marcus znovu spojil jejich rty v lehounkém polibku. Nebelvírský kapitán nechal klesnout svá víčka. Nenáviděl Flinta za to, co ho právě donutil udělat, a zároveň i sebe, protože mu po tom všem bylo v jeho náruči dobře. Přitiskl se k hřejícímu tělu a pevné paže se kolem něj sevřely těsněji. Cítil, jak jedna dlaň konejšivě hladí jeho záda. Přerušil jejich polibek a odvrátil od Flinta tvář.

„Nech mě,“ zašeptal tiše.

Zmijozelský kapitán nesouhlasně zamručel a přitiskl své rty na odhalenou šíji. Wood se v jeho náruči zachvěl, když zaútočil na citlivé místo, které našel již předevčírem odpoledne. Věděl, že jeho famfrpálový sok se sebou bojuje a snaží se vzdorovat svému tělu, které ho od první chvíle zrazovalo. A nebylo Marcusovým záměrem, aby svůj vnitřní boj vyhrál.

Oliver sevřel zahanbeně rty, aby mu přes ně nesklouzlo tiché zasténání, když si Flintův jazyk hrál s citlivou kůži jeho šíje pod uchem. Proklínal své tělo, které reagovalo na něžný dotek zmijozelových dlaní, které hladily jeho záda.

Flint jemně otočil jeho tvář zpět k sobě a překvapeně zjistil, že mu Woodovy rty vyšly vstříc. Pronikl jazykem do omamné jeskyně jeho úst, o níž tolik nocí snil. Ale teď již nemusel jen snít. Zachvěl se vzrušením při vzpomínce na ta nezrušená a přesto talentovaná ústa, která jej před chvíli přivedla do zahrad rozkoše.

Cítil, jak napětí v těle nebelvírského kapitána pod jeho rukama pomalu mizí a jejich polibek se stává čím dál dravější. Woodovy dlaně se lehce pohnuly na jeho ramenou a pohladily je. Marcus se lehce odtáhl, jen aby přerušil polibek, nad nímž pomalu začínal ztrácet kontrolu a spokojeně se ušklíbl, než své rty sklonil k jemné kůži Woodovy šíje. Pomalu s mučivou trpělivostí postupoval ke klíční kosti, zatímco se jeho ruka přesouvala mezi ně na Woodův rychle se zdvihající hrudník.

Jeho uši zachytily zasténání, když obkroužil a sevřel v prstech jeho bradavku. Sám téměř zalapal po dechu, neboť jejich klíny se o sebe smyslně otřely. Cítil přes látku Woodových kalhot, že jeho dřívější touha se vrátila a jeho vlastní nezaostávala. Zvedl hlavu a pohlédl do tváře s chvějícími se rty nebelvírského brankáře. Nedokázal jim odolat, nechal se zlákat k dalšímu dech beroucímu polibku.

Oliver se vydal za laskajícím jazykem. Nedokázal již poskládat jedinou souvislou myšlenku, nebyl schopen Flinta odmítnout. Věděl, že by měl, nebylo to správné, aby se takto stýkali… aby se takto intimně sblížil se svým největším sokem. A přesto nedokázal odolat vzrušujícím vlnám, které se mu šířily tělem. Flintův polibek byl tak jiný – dobyvačný, nebezpečný, vzrušující. Zvrátil hlavu a zasténal, když se ta horká ústa sklonila, aby polapila mučenou bradavku a konejšivě ji polaskala, zatímco se v dráždivém sevření Flintových prstů ocitlo druhé poupě. Volná dlaň sklouzla po boku k pevné polokouli, pevně ji sevřela a přitiskla jejich klíny téměř bolestivě k sobě. Cítil, jak se jeho uvězněný penis tře přes látku o Flintův.

Zachytil Flintovo nespokojené zamručení. Překvapeně otevřel oči, když ho Flint pustil z náruče. Zachytil intenzívní pohled temných očí. Oliver zatajil dech, když Flintova dlaň přejela přes tvrdé vyboulení jeho kalhot. Temný pohled byl nevyzpytatelný, když jej škádlivě dráždil přes látku. Věděl, že tiché sténání, které slyší, je jeho. Jeho boky vycházely vstříc pohybům Flintovy ruky.

Zmijozelský kapitán se k němu naklonil a lehounce přeběhl špičkou jazyka po křivce jeho ucha. Oliver naklonil pod horkým dechem hlavu a nabídl tak Flintovi svou šíji. Marcus se tiše zasmál a pohyb jeho ruky se zastavil, ale neodtáhl ji.

„Líbí se ti to, Woode…“

To nemohl popřít.

„Chceš abych pokračoval?“

Samozřejmě, že ano! Přece teď nemohou skončit? Odtáhl se od zmijozelského kapitána, aby mu viděl do tváře. Nebo ano? Mohl by to Flint udělat? Mohl by ho nechat tady stát, vzrušeného, toužícího po jeho doteku? Věděl, že by to zmijozel klidně udělal. Sklouzl pohledem od temných očí k penisu hrdě se tyčícímu z rozepnutých kalhot. Cítil, jak se mu žene krev do tváří. Flint by přece takto neodešel…

„Chceš abych pokračoval?“ Flintova otázka jej přiměla vzhlédnout. Lehounce stiskl vyboulení, které držel v ruce a Oliver zasténal.

„Ano,“ zašeptal.

Marcus se lehce ušklíbl. Přesto rychle rozepnul Woodovy kalhoty a stáhl je přes boky. Oliver skousl spodní ret a zatajil dech, když se konečky prstů dotkly jeho tyčícího se pohlaví. Pozoroval je, jak lehounce putují od kořene jeho penisu k vlhkému žaludu. Jiskřivá vlna vzrušení seběhla do podbřišku, když jej Marcus palcem obkroužil.

Naprosto nečekaně se Flint před ním svezl na kolena. Chladné ofouknutí vlhkého žaludu mu vyvolalo zachvění podél páteře. Fascinovaně sledoval, jak Flintovy prsty objaly jeho penis u kořene a aniž na okamžik temný pohled opustil jeho tvář, ho špičkou jazyka olízl po celé délce. Oliver zatajil dech. Tahle intimní hra byla vzrušující víc než cokoli v jeho životě. Věděl, že kdyby jej teď Flint tady nechal stát, nedokázal by se úplně uspokojit sám, jako by to ani nezvládla žádná z dívek.

„Mmm,“ Marcus nechal trochu poklesnout víčka a na tváři se mu objevil výraz jako by právě ochutnal nejlahodnější věc na světě. Lehce poškádlil jazykem vrchol žaludu, než ho jeho rty obemkly a uzavřely v ústech.

„Flinte,“ Oliver zasténal a zachytil se rukama Marcusových ramenou, když se pod ním téměř podlomila kolena. Nedokázal zvládnout svůj nepravidelný zatajovaný dech a divoké bušení srdce. Hedvábný jazyk kroužil po citlivém žaludu, prozkoumával ústí na jeho vrcholu, než jeho penis vklouzl do horké jeskyně Flintových úst co nejdál, aby s mučivou těsností jeho rtů zase vyjel ven. Špička jazyka znovu polaskala vrchol. Ale pak se Flint odtáhl.

Oliver vyhledal temný pohled, který k němu vzhlížel. Marcus uchopil jeho zápěstí a sundal Woodovy ruce ze svých ramen, kde hledaly oporu. Stáhl jej bez odporu na zem na záda. Sklonil se nad ním a vtiskl na medové rty dlouhý polibek. Nebelvírský kapitán nechal klesnout víčka. Opatrně vztáhl ruce a pohladil silné paže a ramena svého soka. Ať už měl Flint sebevíc chyb, jeho tělo nepatřilo k jeho nedostatkům.Cítil pod dlaněmi hebkou kůži vypínající se přes pevné svaly.

Zkušená ústa opustila jeho. Překvapeně otevřel oči, když se Marcus od něj odtáhl. Okamžitě se mu nahrnula krev do tváří, neboť Flint z něj svlékl zbytek oblečení a poklekl mezi jeho roztažené nohy. Temný pohled se potěšeně pásl na jeho rozpacích, když klouzal po každé křivce jeho těla. Ruce, které nyní spočívaly na jeho kolenou, pohladily stehna. Marcus se sklonil, aby jeho rty napodobily tento pohyb. Pomaloučku vychutnávaje každý centimetr jeho kůže se sunuly s hrdě se tyčícímu penisu. Oliver zavřel oči a nechal se unášet vzrušujícími pocity. Na chvíli zatajil dech, když se Flint ocitl tak blizoučko jeho pohlaví, že se ho téměř dotkl… Zklamaně vydechl, protože se mučící ústa přesunula na druhé stehno, aby pokračovala v prozkoumávání jeho těla.

Znovu se přistihl, že zadržuje dech, když se Flint blížil k jeho klínu. A pak se jeho vzrušený penis ocitl v sevření Marcusovy ruky a kolem citlivého žaludu se ovinuly hebké rty. Oliver zvrátil hlavu a zasténal. Marcusova ústa byla tak horká a zkušená, jeho jazyk jej zbavoval smyslů. Prsty hladily a tiskly šourek a jen prohlubovaly jeho vzrušení. Slyšel se bezmocně sténat, jeho boky vycházely vstříc Flintovým pohybům. Překvapeně rozevřel oči, když zjistil, že Flintova ruka sklouzla níž a vlhký prst obkroužil vstup do jeho těla. Ve chvíli, kdy pronikl dovnitř, jím otřásla smršť vyvrcholení. Jeho tělo se zazmítalo v sladké křeči, když omračující pocity rozkoše vytryskly z jeho podbřišku…

Ve chvíli, kdy byl Oliver zase schopen vnímat své okolí, si přes intenzívní pocit uspokojení uvědomil, že něco není tak úplně v pořádku. Otevřel oči. Jeho pohled okamžitě našel postavu Marcuse Flinta, který stále klečel mezi jeho stehny a s nevyzpytatelným pohledem ho pozoroval. Woodovy zrůžovělé tváře pokryl temnější růměnec, když si uvědomil, že leží zcela odhalen jeho pohledu… zděšeně vzhlédl do temných očí.

Než však mohl zareagovat, Marcusova ruka přidržela jeho pánev na místě a prst, který stále byl v jeho těle, se pohnul.

„Ne,“ zašeptal přiškrceně. „Přestaň!“

Ale Flint se jen ušklíbl. Naklonil se k němu, až se jejich rty téměř dotkly. „Ještě jsem s tebou neskončil. Bude se ti to líbit,“ slíbil.

Oliver neměl sebemenší chuť mu věřit. To, co právě Flint prováděl, se mu nelíbilo ani trochu… bylo to nepohodlné a nepříjemné. Pronikal do něj, kroužil a čekal, až si na něj Oliver přivykne. Téměř si oddechl, když Flint svou ruku stáhl. Ale jen na okamžik, aby své prsty navlhčil v znameních Woodova orgasmu a pronikl do něj tentokrát dvěma.

Nebelvírský kapitán se pokusil odtáhnout, avšak v tom mu zabránila pevná pěst, která se sevřela bolestivě kolem jeho ochablého penisu.

„Nikam,“ zavrčel Marcus, ale své sevření povolil a jeho ruka přeběhla několikrát po Woodově údu. A pak k němu sklonil svou hlavu.

Oliver zavřel oči. Cítil, jak mu do očí vstupují slzy. Tohle nechtěl! Cítil, jak jeho penis proti jeho vůli tvrdne pod laskáním zkušeného jazyka. Opět ho zrazovalo vlastní tělo. Vzrušující jiskřičky ho zalechtaly v podbřišku i vzdor nepříjemnému pocitu, kdy ho Marcusovy prsty připravovaly. Věděl, co zmijozelský kapitán zamýšlí. S obavou zaťal pěsti a zasténal, když hebký jazyk obkroužil smyslně žalud a prozkoumával ústí na jeho vrcholu. Nikdy nebude pro Flinta dost připravený.

Zatajil dech, když do něj pronikl další prst. Nenáviděl ho. Nutil ho dělat věci, o kterých neměl mít ani zdání, ale které se mu navzdory tomu líbily. Překvapeně zasténal a vyšel vstříc pronikajícím prstům, když v něm narazily na zdroj neuvěřitelně vzrušujícího pocitu. Slyšel, jak se Marcus tiše zasmál. Naklonil se nad něj a přitiskl svá ústa na citlivé místečko pod uchem.

„Líbí se ti to, Woode…“ konstatoval spokojeně a domýšlivě.

A pak vzrušující rytmus pronikajících prstů vystřídal pocit prázdnoty. Marcus se od něj odtáhl. Oliver otevřel oči a pohlédl za ním. Zmijozelský kapitán klečel mezi jeho stehny a s přivřenýma očima laskal svůj vztyčený penis. Rozetřel po něm zbytky spermatu, které ulpěly na Woodově břiše. Oliver zatajil dech. Nikdy nebude pro Flinta dost připravený.

Marcus si to zřejmě nemyslel, protože nadzvedl Woodova stehna, aby získal lepší přístup. Nebelvírský brankář od něj odvrátil tvář. Tohle bylo ponižující. Ležel před ním na zádech s roztaženýma nohama, roztažený vstup do jeho těla zcela vystaven Flintovu nejen hladovému pohledu. Cítil, jak se vrchol jeho napjatého penisu k němu přitiskl. A pak se pomalu zasunoval do něj.

„U Merlina, Woode!“ sténal Marcus. Těsné stěny, které obepínaly jeho přirození, jej doslova mučily.

Kousl se do spodního rtu pod návalem nepříjemného tlaku a bolesti. Srdce mu zběsile bušilo. Marcus zastavil své pronikání a jeho ruka se ovinula kolem Woodova ještě vztyčeného údu. Dráždivé laskání pomalu zaplašovalo nepříjemné pocity a drobná křidélka vzrušení se opět roztřepovala v jeho podbřišku. Napjatý penis v něm se vydal zpět a pak přirazil hladce dovnitř. Jeho vrchol narazil přesně na citlivý zdroj rozkoše.

Oliver zvrátil hlavu a tlumeně vykřikl. Pozvedl svá stehna vstříc dalšímu Flintovu pohybu. Myšlenky se mu jako mávnutím hůlky rozlétly. Teď bylo důležité jen vzrušení, rostlo s každým Flintovým přiražením, s každým pohybem laskající ruky na jeho napjatém penisu.

Marcus okouzleně hleděl na štíhlé tělo smyslně se vypínající proti jeho. Woodova ruka spočinula na jeho laskající vztyčený penis, aby jej vedla k rychlejšímu tempu. Těsná hlubina, která jej přijímala do sebe, jen zbavovala smyslů. Nemohl se nabažit vzrušujícího pocitu, který se soustřeďoval do jeho slabin a hrozil každým okamžikem vybouchnout.

Pronikl do sametového těla, které se kolem něj s výkřikem sevřelo, a zažehlo ohňostroj rozkoše i u něj. Vyvrcholení jím otřáslo s nevídanou intenzitou, která se zmocnila jeho těla a zanechala je plně uspokojené a bezvládné.

Sesunul se na vyčerpaného Wooda a zavřel oči. Cítil, jak se pod ním těžce zvedá jeho hrudník a divoce tluče srdce. Dovolil si chvíli odpočívat, než se nadzvedl, aby na něj pohlédl. Oliverova tvář byla od něj odvrácená a Flint si byl jist, že zpod zavřených víček stékají slzy.  Sklonil hlavu, aby jej lehounce políbil na napjatou šíji.

„Woode,“ zašeptal.

Když se mu nedostalo odpovědi, opatrně vyklouzl z jeho těla. Přes naběhlé rty sklouzlo bolestivé zasyčení. Marcus políbil to citlivé místečko na Oliverově krku

„Ublížil jsem ti?“ zeptal se nejistě.

Ovšem ani tentokrát nebelvírský kapitán nereagoval.

„Woode,“ zvedl ruku a pokusil se otočit mladíkovu tvář k sobě.

Oliver se však vysmekl něžným prstům a zůstal od něj odvrácen. „Nech mě,“ zašeptal téměř neslyšně.

„Woode,“ jemně pohladil vlhkou tvář.

„Nech mě být! Dostal jsi, cos chtěl a teď mě nech být!“ zopakoval Oliver slabě. Ještě nikdy se za celých sedm let, co Marcuse Flinta znal, takto necítil. Nesnášeli se, dělali si naschvály, mnohokrát se poprali, shazovali z košťat nebo se pokoušeli uhranout jeden druhého… Ale ještě nikdy nebyl tak zmatený. Neznal podivně něžnou stránku zmijozelského kapitána. Nelíbilo se mu, jak moc na něj působil, jak snadno mu podléhal. A nebo ano?

Pomalu se nechal přemluvit, aby se na Flinta podíval. Chvíli vzhlížel do temných očí. Pak se Marcus k němu sklonil a políbil jeho poraněné rty.

Oliver znovu odvrátil hlavu. „Měl bys jít.“

Zmijozelský kapitán ještě vtiskl rychlý polibek na jeho tvář, než se zvedl a upravil se. Sebral z katedry svou košili a hábit. Na okamžik ještě u dveří zaváhal, ale pak stiskl kliku.

„My jsme spolu neskončili, Flinte,“ ozval se za ním pevný hlas.

Marcus se pousmál nad výzvou, která v něm zazněla. „Bude mi potěšením, Woode.“ Do konce školního roku nějaký ten den zbýval a věděl, že i když už skončila famfrpálová sezóna, bude mít ještě dost příležitostí ke střetu s nebelvírským kapitánem. Kdo ví, možná najde nějakou pěknou kletbu…